Téma 1 – Který byl pokřtěn v Jordánu
V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana v Jordáně pokřtít. (Mk 1,9)
V tomto tajemství objevujeme dvě důležitá období Ježíšova života, u kterých se můžeme pozastavit: Ježíšův skrytý život a Ježíšův apoštolát (evangelizace).
Ježíšovým křtem v Jordáně končí jeho skrytost, jeho nenápadný lidský život a začíná jeho poslání Mesiáše, kdy vystupuje se svou Božskou mocí, se svou Božskou autoritou. Od této chvíle bude na sobě viditelně ukazovat neviditelného Otce. „Kdo viděl mě, viděl Otce“. (Jan 4,19) Jeho posláním je co nejzřetelněji přiblížit lidem svého Otce a vykoupit svět.
Pane, prosíme, dej nám skrze Tvůj příklad touhu napodobovat Tvůj pokorný přístup k náboženským úkonům.
Ježíš vede obyčejný život řemeslníka v Nazaretu. Navenek neprojevuje svou Božskou moc. Vede skrytý život s Otcem a nikdo na něho nemůže ukázat jako na Mesiáše (kromě sv. rodiny a několika vyvolených).
Nejsou to roky odpočinku, ale roky dlouhodobé přípravy na jeho krátkodobé veřejné působení.
Bez přípravy nelze splnit úkol. Bez skrytého života s Bohem nelze být věrohodným svědkem. Hlásání a svědectví předchází tichost, obyčejnost, nenápadnost.
Pokud mluvíme bez náplně, bez vnitřní zkušenosti a prožitku, pak naše svědectví nestojí za nic. A tak v tichosti dozrává naše víra a láska, abychom jednou mohli být svědky (apoštoly) navenek.
Ta doba může být dlouhá, ale přesto je nutná. Zvykněme si na obyčejnou lásku plnou všednosti.
Vlastní modlitba růžencového tajemství
Věřím v Boha…
Otče náš…
Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého Ježíš,
1. jehož evangelizaci předcházel skrytý život
2. který vyrůstal v rodině Marie a Josefa
3. který byl stále v modlitbě ve spojení se svým Otcem
4. který pokorně snášel lidské nedokonalosti
5. který i ve všedních úkonech projevoval poslušnost Otci
6. který trpělivě čekal až přijde jeho čas
7. který byl Duchem svatým uveden do apoštolátu
8. který se plně odevzdal do vůle Otce
9. který hlásal radostnou zvěst
10. který se vrátil od Jordánu plný Ducha sv.
Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.
Sláva Otci…
K zamyšlení
Naše příprava na apoštolát by měla spočívat v tiché modlitbě a neustálé komunikaci s Bohem.
Ve skrytosti se učíme být spojeni s Pánem, žít stále v jeho přítomnosti, v drobných věcech rozpoznávat jeho vedení. Učíme se mu důvěřovat, svěřovat mu svůj život. V modlitbě je nezbytné si najít pro Boha čas, vyhledávat ztišení a utíkat se do samoty s ním, kde nebudeme rušeni, kde budeme patřit jen jemu - celým srdcem, bez všech aktivit. Využívat každého vhodného okamžiku, abychom byli s ním.
V této modlitbě jde hlavně o komunikaci s Bohem, o naslouchání jemu, ale také o to svěřit mu vše, co máme na srdci. Jedná se o vnitřní živou modlitbu, která nás chrání od rutiny. Taková vnitřní modlitba je obtížná, zvláště když Bůh mlčí, což se taky stává. Takto dávaný čas Bohu nás postupně uvádí do neustálé modlitby, kdy jsme s Pánem spojeni i v době činnosti. Pak celý náš život je protkán Boží přítomností, aniž by to druzí viditelně pozorovali.
Takový duchovní život nám dává světlo poznání, co Bůh po nás žádá. Jsme vedeni Bohem a v našem životě odpadají zbytečné věci a aktivity.
Bez praktikování vnitřní modlitby se stává, že přecházíme do přílišného aktivismu z vlastní iniciativy, a to i v dobré víře, že to myslíme dobře. Jenže to vychází z nás bez Božího požehnání. Důsledkem je nervozita, stres, podrážděnost, vyčerpanost a ztráta sil. A v ten okamžik se začnou projevovat naše hříšné sklony a zlozvyky.
- V tichém snášení lidských nedokonalostí:
Sv. Pavel: „Vzájemně se snášejte v lásce spojeni poutem pokoje“ (Kol 2,2). Kdo chce vést druhé k dobru, napravovat je, musí se nejprve naučit nést je ve svém srdci a přijímat je v jejich nedokonalosti. Ne je hned poučovat.
Přijímat druhé v lásce znamená nést ty povahové rysy, které mi vadí, umět se sklonit k slabostem druhého (my silní jsme povinni snášet slabosti slabých). Takové snášení se projevuje vnitřní bolestí, drážděním postavit se proti, nutkáním vyhnout se takovému člověku.
Opakem je přijetí této bolesti s vědomím, že onoho člověka chci mít rád, chci být s ním, záleží mi na něm, i když mě ledacos na něm provokuje. Není to láska citová, musí se uskutečňovat našim chtěním. Je to láska víc Boží než naše, protože na takovou lásku máme málo sil.
V takovém snášení druhých se učíme trpělivosti, že ani druzí, ani okolnosti se nebudou odvíjet podle našich představ. V trpělivém snášení se učíme odhlížet od sebe, od našich reakcí na druhé a vnímat spíše potřebu druhých. Pak jim moudrým, neunáhleným poučením můžeme pomoci.
- V drobných všedních úkonech poslušnosti Boha:
chceme-li se stát velkými hlasateli, musíme se nejdříve stát obyčejnými lidmi jako Ježíš, který v dospělosti pracoval jako prostý tesař a vedl až příliš obyčejný lidský život. Pod touto poctivou obyčejností v malých všedních věcech začíná vyrůstat něco neobyčejného, ctnostného. Co není vidět druhými, co jen tak rychle nevymizí.
A tyto drobné věci bych měl dělat tak, jako bych byl neužitečný služebník, že jsem udělal, co jsem byl povinen učinit. Bez nároků na odměnu, bez nároku na pocit uspokojení, jak jsem dobrý. Jen pro radost Bohu. Tak zůstává člověk pokorný a připravený uskutečňovat Boží díla.
- V trpělivém čekání až přijde čas:
Je to Pán, který povolává k určitému poslání. On nejlíp ví, kdy nastal čas zapřáhnout nás do veřejné evangelizace. On vidí do srdce a ví, kdy jsme připraveni, kdy naše hrozny dozrály k tomu, aby vydaly sladkou hojnou šťávu. Ale tu hodinu zná jen Pán. On určí, jakým způsobem a kdy naplníme své hlavní poslání. Nám nezbývá než trpělivě čekat, až nás zavolá, čekat na svůj křest v Jordánu, kdy začne naše prověrka Božího služebníka navenek a naplno. Myslím, že mnozí z nás už své hlavní poslání naplňují, že jsme si přípravnou fází už prošli, ale nebuďme si tím moc jisti. Abrahám nebo i Mojžíš začali své poslání naplňovat v době, kdy bychom řekli, že měli život za sebou. Tak i nás může Pán překvapit.
Tím však nemyslím, abychom si hráli na spasitele, abychom v dějinách spásy ze sebe dělali důležitou osobu a stále projevovali nespokojenost, že ještě nejsme tím, čím nás chce Bůh mít. Buďme smířeni s obyčejným životem, ale také otevřeni pro neobyčejné Boží plány s námi.
Témata k povídání
- Prožitek intenzivní vnitřní modlitby si většinou pamatujeme celý život. Podělme se o něj s ostatními.
- Jak vypadá naše každodenní modlitba tehdy, kdy nás nečekají žádná důležitá rozhodnutí nebo zrovna nečelíme nějakým těžkostem?
- Podělme se o zkušenost se snášením všednosti nebo toho, co zrovna neprobíhá podle našich představ.
Abychom co nejvěrněji sloužili Bohu a vydávali o Něm svědectví, je pro nás důležité rozpoznat, co pochází od Boha a co od nás. V tom hraje velkou úlohu sebepoznání ve světle Ducha svatého. Proto prosme Boha v tomto zkoumání o dar rozlišování. Ne vždy nám bude vše jasné, ale můžeme si říci určitá kritéria, která nám pomohou rozpoznat naše aktivity od Božího působení.
Děkujeme Ti, Pane, za milost našeho křtu, skrze nějž se nám otevřela studnice milostí Božích
Modlitba na závěr:
Bože, chválíme tě za tvou lásku a v tuto chvíli především za křest, kterým jsme se stali tvým dítětem, novým stvořením a členem církve. (Chválíme tě i za rodiče, kteří nás nechali pokřtít a kteří nás vychovali ve víře.) chválíme tě za všechny, kdo nám pomáhali a pomáhají milost křtu den ze dne rozvíjet. Přijmi, prosím, naši chválu, neboť jsi náš zastánce a spasitel, nikdy nás neopustíš a neustále v nás upevňuješ své nejzákladnější dary:
víru, naději a lásku.
Don Bosco ti chce říci.2
- Je zapotřebí, abychom se snažili poznat a adaptovat se na naši dobu. To znamená respektovat lidi, pak autorit. Kde se může, mluvit dobře, a nelze-li mluvit dobře, mlčet. Jestliže je nějaký dobrý důvod, ať se využije soukromě, a to co se týče civilní autority, ať se mluví mnohem více o autoritě církevní. [XVI, 416]
- Doporučuji, abyste vytvářeli jenom jedno srdce a jenom jednu duši; abyste milovali Boha, sloužili mu a podporovali jeho slávu prostřednictvím praktikování lásky. [XV, 486]
- Láska a trpělivost ať tě doprovázejí neustále v napravování, a to takovým způsobem, aby vždy z tvého jednání a slov bylo možno poznat, že hledáš dobro duše. [X, 104]
- Láska, čistota, pokora jsou tři královny, které jsou vždycky spolu. Jedna nemůže existovat bez druhé. [IX, 706]