Milost a závazek tohoto jubilea nás pobízejí, abychom pokračovali v přípravě oslav dvoustého výročí narození Dona Boska.
1. Vrátit se dnes k Donu Boskovi
Stojíme před závazkem milovat Dona Boska, poznávat ho, napodobovat, vzývat a dávat ho poznávat druhým. Znovu začít od něho, znovu objevit jeho přitažlivé inspi-race, jeho nejhlubší motivace, jeho neodvolatelná přesvědčení a nechat se zapálit stejnou apoštolskou horlivostí, která vyvěrá z Kristova srdce.
Nejde o nostalgii minulosti, ale o hledání cesty do budoucna! On je naším kritériem pro rozlišování do budoucnosti a cílem pro nalezení naší identity.
V jeho neúnavné činorodosti nejvíce překvapuje právě to, že je to všechno úžasně propojené a sjednocené: milost jednoty jakožto ovoce toho, že neměl jiný důvod, pro který by žil, než mladé lidi, jejich štěstí a jejich spásu. (srov. Svědectví dona Ruy)
Znamená to pro nás pochopit jeho vlastní život jako povolání a jako poslání, být Bohem povolán a být jím poslán, a stávat se svatým tím, že se zcela věnoval mla-dým, žil mezi nimi, měl je rád tak, jak je snad žádný jiný svatý nemiloval. Tajem-stvím jeho svatosti a jeho úspěchu jakožto vychovatele, kněze, zakladatele byl Bůh jakožto těžiště jeho života a pramen jeho života teologálního.
Vrátit se k Donu Boskovi je kritérium duchovní obnovy a salesiánské svatosti (srov. Stanovy SDB, 21).
2. Vrátit se k mladým lidem
Vrátit se k Donu Boskovi znamená vrátit se k mládeži s univerzální láskou, která nikoho nevylučuje a nikoho neupřednostňuje s výjimkou „chudých, potřebných a ohrožených“.
Jde o to jít mladým vstříc, jít vstříc jejich potřebám, jejich touhám, setkávat se s nimi s radostí v jejich každodenním životě, být pozorní k jejich výzvám, být sto poznávat jejich svět, animovat jejich protagonismus, znovu probouzet jejich smysl pro Boha, nabízet jim cesty svatosti podle salesiánské spirituality (srov. 26. GK).
V současnosti jsme všichni vyzýváni mladými, jejich touhami (po životě, svobodě, lásce), těžkostí porozumět jejich jazyku. A není jiná možnost než jim vycházet vstříc, dělat jako Don Bosco první krok, naslouchat jejich očekáváním a touhám a přijímat je až do té míry, že se stanou naší základní volbou. Všechno to hovoří o bezpodmínečném přijetí jakožto principu pro výchovný a účinný vztah při setkávání s nimi.
Nikdy by se nemělo zapomenout na to, mladí lidé pro nás v žádném případě nejsou něčím zajímavým pro zabavení se ani prací, kterou je třeba se co nejdříve odbýt. Mladí jsou pro nás posláním, jsou důvodem našeho bytí, „teologickým místem“ (srov. Stanovy SDB, 95), jsou cestou, na níž máme udělat zkušenost s Bohem, cestou našeho posvěcení, protože jsou součástí našeho dědictví.
Na naší věrnosti poslání pro mladé a mezi nimi záleží obnova naší kongregace. Jsme zasvěcení Pánem, abychom byli apoštoly mladých.
3. Don Bosco s Bohem
Abychom překonávali duchovní průměrnost, která nás připravuje o dar zaujímat postoj víry a dívat se pohledem víry, je absolutně nezbytné poznávat, prohlubovat a prožívat spiritualitu Dona Boska. Nevystačíme si s tím, že známe vnější aspekty živo-ta Dona Boska, jeho aktivity a jeho výchovné metody. Základem všeho, pramenem plodnosti jeho působení a aktivit je něco, co nám často uniká: jeho hluboká duchovní zkušenost, kterou bychom mohli nazvat důvěrným přátelstvím s Bohem.
Toto přátelství však není možné bez důvěrného a niterného vztahu k Božímu slovu a k Eucharistii, bytostnému středu života apoštola a komunity apoštolů.
Nemělo by nás překvapit, že spiritualita Dona Boska byla definována jako spiritualita „neustálého sjednocení s Bohem“, neúnavná pracovitost posvěcovaná modlitbou a sjednocením s Bohem.
Bez tohoto snadno sklouzneme k aktivismu, jehož důsledkem není nic jiného než fyzická únava a vyhoření (‚burned out‘), psychologický stres a duchovní povrchnost. Za příčinu aktivismu může být považována také novodobá hereze, nechávající nás v přesvědčení, jako by všechno záleželo na nás, na naší činnosti, jako bychom si Boha mohli odmyslit a zapomenout na Ježíšova slova: „Beze ne nemůžete dělat nic.“
Nastal čas, abychom se vrátili k tomu dát Duchu hlavní roli, která mu náleží, a znovu získat primát milosti. Jen takto je možné dělat zkušenost s Bohem, bez níž neexistuje salesiánské poslání. Toto poslání nespočívá v tom dělat dobré věci a organizovat činnosti, ale být „znamením Boží lásky“.
Musíme se tedy starat o své povolání v intimním vztahu s Pánem, vztahu, který nás dělá zamilovanými učedníky, a tím i nadšenými apoštoly.
Je zřejmé, že se potřebujeme modlit a přetvářet naši činnost v modlitbu, abychom se stali kontemplativními v činnosti. Přitom si uvědomujeme, že to, co sledujeme, není pouze lidský rozvoj a vytváření kultury bohaté na nejrůznější hodnoty, ale spása mládeže.
4. Kontemplovat Kristovo srdce
Toto všechno je v jedné linii s tím, co jsem napsal v jednom ze svých prvních okruž-ních listů, že „skutečnou výzvou dnešního zasvěceného života je vrátit Krista řehol-nímu životu a řeholní život Kristu, aniž bychom to považovali za zajištěné“ (ACG 382 z r. 2003).
Dnes musí být víc než kdykoli jindy zřetelná naše křesťanská identita a – v případě zasvěcených – naše povolání být „živoucí připomínkou způsobu života a působení Ježíše poslušného, chudého a čistého“ (VC, 22).
Pro nás horlivost „Da mihi animas, cetera tolle“ nutně prochází přes kontemplaci Krista, což znamená hlouběji ho poznávat, intenzivněji ho milovat, radikálněji ho následovat. On by měl být – jako pro svatého Pavla – naší nejvyšší vědou (srov. Stanovy SDB, 34).
Není náhodou, že obraz, který velmi dobře představuje postavu salesiána, je obraz Dobrého Pastýře, tak jak ho kontemploval Don Bosco, který v něm nacházel základní prvky svého poslání, které je shrnuto v jeho pastorační lásce až do krajnosti – dát život za své.
V eucharistickém Ježíši objevuje Don Bosco nepopsatelné tajemství lásky.
V Ježíši Don Bosco vidí vykupitele, který přináší spásu.
V Ježíši kontempluje učitele, mistra a vzor k následování.
V Ježíši vidí přítele a společníka na cestě,
shrneme-li to, má před sebou Dobrého Pastýře, který je stále připraven dávat vlastní život za dobro svého stáda.
Odtud tryská pohotovost kázat, uzdravovat, zachraňovat.
5. Opět nabýt apoštolský zápal „Da mihi animas”
Vrátit se k Donu Boskovi a k mladým vyjadřuje kořeny a horizont salesiánské identi-ty a salesiánského poslání. Don Bosco byl především apoštolem a celý jeho život byl definován naléhavostí zachránit nejchudší a nejpotřebnější mládež.
Tento apoštolátní impuls, který nás přivádí k tomu, abychom všechny své síly vydali mladým, nazýváme „pastorační láskou“. Jde možná o věrnější vyjádření toho, jak se uskutečňoval duchovní a apoštolátní program, který Don Bosco prožíval a nám ode-vzdal v hesle „Da mihi animas, cetera tolle“ (srov. Stanovy SDB, 4).
Toto soustřeďuje celou energii naší lásky (agapé i charitas), veškerou naši horlivost (passione) na duše mladých lidí.
Pro Dona Boska pracovat pro spásu duší bylo tím nejposvátnějším dílem. Bylo dů-sledkem jeho kněžské existence. Kvůli tomu se stal knězem a ve svém životě nechtěl být ničím jiným než knězem.
Jsme přesvědčeni, že heslo, které si Don Bosco zvolil a které žil, pro nás představuje syntézu naší spirituality, mystiky a salesiánské asketiky.
Jsem osobně přesvědčen, že v tomto životním programu Dona Boska nacházíme motivaci a způsob, jak odvážně a prozíravě čelit kulturním výzvám, protože „da mihi animas“ staví do středu salesiánského života smysl pro Boží otcovství, bohatství smrti a vzkříšení Ježíše Krista, sílu Ducha a současně podněcuje horoucí touhu dát mladým lidem poznávat a zakoušet tyto možnosti, aby měli v tomto světě šťastný, vírou osví-cený život a aby mohli dosáhnout radosti z věčné spásy.
Toto je důvod, proč je absolutně nezbytné nechávat rozehřívat srdce salesiánů tím, že budou znovu a znovu vycházet a začínat od Krista a od Dona Boska. Nejde o nějaký sentiment či pomíjivé nadšení, ale daleko více o naléhavý úkol obrátit se, setkávat se s Pánem a dovolovat mu, aby hovořil k našemu srdci a aby nám pomohl znovu najít ty nejlepší síly a energie. Jedná se skutečně o to dovolovat, aby Pán zcela pronikal naši existenci a přinášel našemu životu radost a kouzlo, pomáhal nám prohlubovat naše motivace, posiloval naše přesvědčení a rozhodnutí, povzbuzoval nás, abychom kráčeli ve znamení věrnosti smlouvě, uspořádával náš osobní, komunitní i institucio-nální život podle hodnot evangelia a podle charismatu Dona Boska.
6. Naléhavost evangelizovat
Vrátit se k Donu Boskovi znamená dívat na naše počátky a kořeny. Právě tak nesmí-me zapomenout, že naše salesiánská kongregace byla „na počátku obyčejným ka-techismem“. Stejně jako náš zakladatel jsme i my povoláni být „vychovateli ve víře“ a jako on musíme kráčet s mladými, abychom je přivedli k setkání se vzkříšeným Pánem. Proto je evangelizace středem našeho poslání a dnes více než kdy jindy mu-síme vnímat naléhavost dát zvláštní přednostní místo evangelizační přítomnosti mezi mladými.
Salesiánské poslání se rozvíjí v rámci poslání církve, které přednostně spočívá v uskutečňování hlásání a předávání evangelia.
Starost o hlásání evangelia není jednou z možných aktivit mezi jinými pastoračními aktivitami církve. Je jejím posláním. Církev existuje proto, aby evangelizovala, a evangelizace vytváří její nejhlubší identitu.
Evangelizace dnes není naléhavá především proto, že se společnost zejména v západní Evropě stala silně sekularizovanou (to jednoduše zdůrazňuje její naléha-vost), ale proto, že je to její poslání podstatné a základní.
Církev představuje naléhavost evangelizovat jako novou evangelizaci a aktualizovala ji do autentického pastoračního programu pro třetí tisíciletí. Jde o to hlásat Ježíšovu osobu a Ježíšovu podobu plně lidské existence, a tak přivést mladé lidi, aby k němu přilnuli a stali se jeho následovníky.
Skutečnost, že musíme být pozorní k novým sociálně kulturním podmínkám, ke znamením doby, k výzvám pocházejícím ze světa mládeže nejsou důvodem k tomu, abychom neevangelizovali, ale naopak nás vybízejí k tomu, abychom naše evangelizační úsilí více zkvalitnili.
Globalizace, sekularismus, pluralismus, relativismus jsou scenérií, v níž musí zaznít radostná zvěst, která dá člověku světlo a naději.
Předpokladem a požadavkem nové evangelizace jsou noví misionáři plní nadšení, radosti a věrohodného svědectví, odvážní v hlásání, kteří mají důvěru v moderního člověka, jsou pokorní a ochotní sloužit, schopní dialogu, otevření k pluralismu, schopní vyjadřovat evangelium jazykem současné kultury. Jde o to, že víra se předává na základě vztahu a náklonnosti ke konkrétnímu člověku a k jeho evangelizujícímu poselství. Odtud vychází imperativ, že evangelizováni musíme být nejdříve my sami.
Naléhavost evangelizovat předpokládá především vážné úsilí o duchovní a pastorační obnovu. Bez toho se evangelizace stane proselytismem a ne skutečným budováním společenství věřících sjednocených ve víře v Ježíšovu osobu, společenství, které pů-sobí silou lásky a dokáže životem dosvědčit to, co se vyznává ústy a srdcem.
Přišla chvíle, kdy je třeba překročit práh bázlivosti a přesvědčivě, radostně a odvážně ohlašovat Ježíše a jeho evangelium jako největší dar, který nám Otec dal a který my můžeme dát.
Je jasné, že naším specifikem je evangelizovat výchovou a že ne jakákoli evangeliza-ce vychovává a ne každá výchova evangelizuje. Je to proto, že evangelizace a výcho-va jsou dvě odlišné činnosti se svými vlastními cíly a metodami. Zatímco výchova spadá do oblasti kultury, evangelizace do oblasti víry. Obě dvě ale působí v jednotě osoby, která je adresátem evangelizace a výchovy, obě mají lidskou osobu jako stej-ného adresáta, obě dvě usilují a jeho růst a rozvoj.
Proto naše praxe musí výchovu a evangelizaci neodlučitelně propojovat, abychom formovali „čestné občany a dobré křesťany“.
7. To všechno udělala Maria
Vrátit se k Donu Boskovi nás přivádí nezbytně k tomu, abychom objevili roli, kterou hrála Maria v jeho životě. Točí-li se celý život Dona Boska kolem Boha, můžeme říci, že se točí také okolo Marie. Maria byla v jeho životě stále přítomna. Ona se stala matkou a průvodkyní při hledání a uskutečňování Boží vůle.
Dobře víme, že už jako dítě ho maminka Markéta zasvětila Madoně a potom ho učila vzývat ji třikrát denně. Postupně se pro něho Maria stává životní zkušeností, skuteč-nou matkou, která ho všude doprovází. Ve snu v devíti letech mu ji Ježíš dává jako učitelku, která ho bude provázet v poslání, které je mu svěřeno. Don Bosco byl pře-svědčen, že ho vedla Maria tak, že mohl prohlásit: „Ona je zakladatelkou našeho díla a ona ho podpírá a bude podpírat.“
Je-li pravdou, že Don Bosco byl světcem Marie Pomocnice, je stejně tak pravdou, že Maria Pomocnice je „Pannou Dona Boska“.
Jí svěřuji všechny a každého z vás, naši kongregaci, celou Salesiánskou rodinu, naše spolupracovníky i mladé lidi celého světa. Ona nás bude i nadále provázet v příštích 150 letech a pomůže nám pokračovat v psaní těch nádherných dějin, které právě dnes slavíme.
don Pascual Chávez V., SDB
hlavní představený