Sestra Marie Troncatti - Bůh ji povolal do pralesa v Ekvádoru
16.2.1883 – 25.8.1969

Diecézní proces sestry Marie Troncatti začal 7. září 1986. Uzavřen byl 25. října 1987. Blahoslavená byla 24. listopadu 2012. Maria Troncatti se narodila 16. února 1883 v Corteno Golgi v provincii Brescia (Sever Itálie). Rodina byla početná. Doma jako všichni horalé chovali krávy a starali se o pole. V rodině vládl pokoj a vroucí láska. Marie se musí postarat o své mladší sourozence, práce na venkově je hodně. V ovzduší práce a rodinného štěstí, pomalu, pomalu se stává zralou křesťanskou osobností. Ve farnosti působí jako katechetka.

Do vesnice Cortena, v kraji Brescia, přicházelo „Bollettino Salesiano“ a paní učitelka ho četla svým žákům na konci vyučovací hodiny. Četla také dopisy misionářů, kteří popisovali svá  dobrodružství ve velice chudých zemích Jižní Ameriky, psali o své práci mezi emigranty a mezi indiány. Mezi  žákyněmi, které  okouzleně  naslouchaly, byla také Marie Troncatti. Bylo jí tehdy devět let a  z očí jí zářila nevinnost. Marie chtěla ihned odejit do misií, ale doma bylo hodně práce.

Hlavní slovo v rozhodování měl i tatínek Jakub a maminka Marie. Bylo nutné šplhat se neustále po Alpách spolu s kozami a to až k té nejhořejší salaši. Bylo třeba neustale míchat polentu pro tatínka a bratry, kteří se starali o krávy na těch nejvyšších loukách, dojili mléko a dělali sýr. Až v   roce 1900, že 17 let a našla odvahu svěřit se se svým velkým přáním. Nejdříve to řekla své starší sestře Kateřině a pak svému faráři. Největší potíž spočívala v tom, jak to říci otci, který byl drsným člověkem, ale své dcery  něžně miloval. Přísný záblesk v jeho očích a dlouhé a hněvivé mlčení ukončilo rozhovor na čtyři roky. Marie se modlila, poslouchala však a byla radostná.

Pan farář čas od času k nim přicházel a mluvil s otcem o jeho dceři a o tomto problému. V roce 1904 dosáhla Marie 21 let, byla rozhodnutá učinit zásadní rozhodnutí. Nakonec Marie získala u tatínka dovolení odejit k Dcerám Panny Marie Pomocnice. Otec ji sice dal své svolení, ale s těžkým srdcem. Dal jí všechno, co bylo  třeba, aby si připravila výbavu. Neřekl jediné slovo nesouhlasu, ale když se s ní u brány jejich domu loučil, omdlel. První sliby složí v roce 1908 v Nizza Monferato.

Válka a tornádo

První poslušnost ji poslala do Rosignano v Monferatu jako kuchařku a katechetku. Dívky ji měly  brzo velice rády. Z Rosignano se pak dostala do Varazze, ale mezitím propukla první světová válka. Sestra Troncati absolvovala kurz pro ošetřovatelky, zatímco salesiánský ústav se proměnil ve vojenskou nemocnici. Tak celou válku prožije jako ošetřovatelka a členka Červeného Kříže ve vojenské nemocnici neboli salesiánském ústavu.

Ve svých 32 letech začíná pracovat mezi vojáky, kteří byli roztrháni garnáty a všelijak jinak zranění. Tato její zkušenost se ji potom bude velice hodit v Ekvádorském pralese. V roce 1915,  25. června,  zasáhne Varazze velké neštěstí. Záplavy vody zasáhnou i salesiánský ústav a napáchají v něm hodně škody. Sestra Troncati ani sama neví jak, octla se v refektáři na stole a proud vody ji unášel pryč. Tehdy velice prosila Pannu Marii a slíbila jí, že když se zachrání, odjede do misií mezi malomocné. Podařilo se jí zachytit  zábradlí, zatímco jiná sestra byla stržena proudem. Tehdy napíše hlavní Matce představené  dlouhý dopis a vypráví v něm o tom, co se stalo a žádá ji, aby mohla odejít do misií mezi malomocné.

Uteklo sedm let a dopis stále ležel na stole matky představené.  V ústavu tehdy jedna dívenka - Marina Luzzi - v březnu roku 1922 umírala na zápal plic. Sestra Troncatti jí byla nablízku. Obě dobře věděly, že není naděje na uzdravení. V jednom okamžiku sestra Marie zašeptá: „Velice brzy uvidíš Pannu Marii. Řekni jí, aby mi vyprosila milost u Ježíše, abych mohla odejít do misií mezi malomocné“. Marina se na ni dívá, usmívá se a podaří se jí pošeptat odpověď: „odjedete na misie do Ekvádoru“.

Marina Luzzi, velice čistá duše, která si žádala jako poslední dárek před smrtí, aby mohla zemřít v „domku Panny Marie“, odejde k Bohu tutéž noc. O tři dny později hlavní Matka Představená Daghero volá sestru Troncati. „Žádala jsi před sedmi léty, abys mohla jít do misií? Teď se moře trochu uklidnilo. Pojedeš do Ecuadoru“. Cesta probíhala po trase Marseil, Gibraltarská úžina, Atlantický oceán, Panamský průplav, Pacifický oceán. Loď pluje také podél Kolumbie a nakonec vystoupí v Ekvádoru v zátoce Guayaquil. Na periferii města je malý dřevěný domek a v něm bydlí několik sester - Dcer Panny Marie Pomocnice křesťanů - a hejno dívek, které zpívají, studují a hrají si. Sestra Troncatti tam stráví své první misionářské Vánoce. Tam se naučí  mnoho prvním poznatkům o nové vlasti.

Ekvádor měl tehdy sedm milionů obyvatel se zajímavým rozdělením: 49% obyvatel bydlelo v provincii na mořském břehu, dalších 49% bydlelo v provinciích pod Andami.  Byli to běloši a indiáni, ti se časem pomalu navzájem promíchávali. 2% obyvatel, naopak bydlelo v rozsáhlých  divokých a neznámých prostorách na východě za nepřekročitelnými Andami. Tato dvě procenta, to byli bílí kolonisté a dobrodruzi (Z větší části přišli z Peru a z Kolumbie) a z indiánských kmenů Shuar a Achuar. Mezi bělochy a indiány bylo neustále napětí a neustálé střety. Všichni však bydleli v pralese. Mezi tato dvě procenta se misionářky a misionáři snažili proniknout a usadit se tam.

Velká expedice do země Indiánů

Marie prožila nějaký čas aklimatizace ve městě Chunchi. Město bylo na předhůří Kordiller,  v kraji převážně obývaném Indiány. Tehdy došlo k velké události. Přišel tam misijní biskup Dominik Comin  a řekl: „Je čas odejit“. Ohlásila se veliká misijní expedice, která musela přejít Kordillery a pak sejít do pralesa, kde žili indiáni kmene Suhar. Začíná velice riskantní evangelizační práci, plnou rizika a dramatičnosti.

Otec Albino Del Curto, který měl tuto výpravu řídit, napřed tuto trasu prošel a spolu s několika dělníky upravili trochu cestu a postavili několik nuzných stavení, která měla sloužit jako útočiště během cesty. V Cuenca, ve výšce 2000 m je poslední zastávka první výpravy. Je tam dům zasvěcený „Srdci Panny Marie“. Sestra Maria Trocatti, její dvě velice mladé spolusestry - sestra Dominga Barale a sestra Carlotta Nieto - spolu s inspektorkou a jednou novickou (ta se potom hned vrátila zpět) byly vybaveny na cestu všem potřebným co je třeba do pralesa.

Vhodné oblečení do pralesa obsahovalo také velkou zástěru a veliký klobouk. Ve výpravě byl biskup a dva salesiáni, dvanáct robustních nosičů. V čele všech kráčel Don Albino Del Curto a na konci průvodu členové eskorty, kteří jeli z Cuenca na koních. Cestovali podél potoků, které se objevovaly a mizely v propastných hlubinách a podél srázných vrcholků které byly v nedohlednu. Vystoupili do Pailas, které je ve výšce tři tisíce metrů. Zde připravil Don Albín jedno z  nouzových stavení pro krátký odpočinek.

Byla to stavba ze dřeva a měla tři místnosti. Tam byli  chráněni před vrtochy počasí a mohli si v noci odpočinout. Ráno pan biskup sloužil mši, zatímco na prales padaly spousty vody. Když déšť, o kterém se zdálo,  že nikdy neskončí, na chvíli přestal, lidé z eskorty osedlali koně a vrátili se. Misionáři a misionářky dále pokračovali pěšky po cestičce, která se vinula mezi stromy v pralese. Po cestě se modlili. Větve stromů visely až k zemi a listí bylo lepkavé. Sestra Troncatti si nevzpomíná, jak dlouho ta cesta trvala. Pamatuje si jenom, že se velice modlila, plakala, že ztratila podpatek na šněrovacích botách a že omdlela. Don Del Curto byl neustále v čele, zpíval písničky o Panně Marii a sestra Marie se snažila alespoň v srdci se se všemi spojit. Vzpomíná si, že během té nekonečně dlouhé cesty, dostala strach,  že toto putování zeleným porostem nikdy neskončí a že bude trvat několik let.

Chirurgická operace kapesním nožem

Náhodný výstřel z pušky způsobil ošklivé rozčarování. Byl to výstřel, kterým otec Corbelini dával najevo svou radost, když  chtěl přivítat karavanu. Vracel se zpátky s několika Indiány z kmene Shuar. Objali se. Potom na kánoi překonali část řeky Paute. Nakonec se před nimi objevil Mendez, středisko Apoštolského vikariátu svěřeného monsignoru Comin. Tam je však Čekalo ošklivé překvapení: misie byla okupovaná asi stovkou členů kmene Shuar ozbrojených a hrozivě vypadajících. Ve střetu s jiným kmenem, byla dcera jejich náčelníka zasažena kulkou, která jí projela ramenem a zůstala tam ve svalu.

Náčelník se přiblížil k otci Corbellini a s tím málem španělštiny co uměl, hrubě nařídil: „Když ránu neošetříte a dívku nezachráníte, tak všichni zemřete“. Biskup se obrátil na sestru Troncati: „Vy jste jediná, která něco z medicíny umí. Slyšela jste to, co bylo řečeno?“ „Operujte, my se budeme modlit“. S trochou dezinfekční tinktury a s kapesním nožíkem sterilizovaným nad ohněm zvládla sestra Troncati ošetřit zapálenou ránu, která se během čtyř dnů vytvořila kolem kulky. Udělala hluboký zářez se zvoláním: „Maria Pomocnice křesťanů oroduj za nás“. Kulka vypadla ven a padla k nohám Indiánů z kmene Suhar, kteří propukli v smích a byli spokojení. Třináctiletá Indiánka se po třech dnech  navrátila se svým kmenem do pralesa. Po zastávce v Mendez pokračovala karavana dál  a po čtyřech dnech pochodu podél řeky Upano došla do Macas.

V této vesnici  bydleli kolonisté, obklíčení Kivary a kolektivními obydlími Indiánů kmene Shuar.  Misie s domky sester byla na pahorku. Přijetí bylo velice srdečné. Lidé jim přinášeli své dary: slepice, med, vejce, trsy banánů. Sestra Troncatti přijímala všechny s láskou. Naposledy plakala,  když inspektorka s novickou odcházela spolu s biskupem. Pak usušila slzy a vykasala si rukávy a dvěma misionářkám, které s ní zůstaly, řekla: „A nyní pracujme, Panna Maria nám pomůže“. Bylo jí 42 let a dalších 44 let strávila v pralese, pracovala v ambulanci, ve škole, cestovala pěšky, na koni, ale i plavila se na kánoi, za svými Chivari. Sestra Marie Troncatti žila mezi lidmi bílými i tmavších barev. Lidí ji začali nazývat „Matičko“ a toto jméno jí zůstalo.

44 let Matičkou

Vyprávět o zkušenosti 44 letech, o temných dnech, i o dobrodružstvích, které musely prožit, o obětech, ale i o úspěších, ale i slzách a o spáse je velice těžké. Marie Troncatti strávila svůj život ve službě potřebným a opuštěným na konci světa. Byla jako mince, která chodila z dlaně do dlaně, kterou všichni používali. Marie Troncatti vyzářila mnoho dobroty a veliké lásky, jenom Pán o tom všem ví a všechno to zaznamenal.

V Yampauch viděla, malou jedenáctiletou Shuarku, která utekla z domu a její maminka se kvůli tomu ze zoufalství pověsila. Malá Shuarka se nakonec utekla k sestře Troncatti a řekla jí: „Nech mě u sebe“. Byla svědkem toho a jedna bílá matka, která utíkala v noci i s dětmi před opilým otcem a zoufale na ni volala „Matičko, otevři nebo nás zabije“. Sestra Marie Troncatti adoptovala také jedno nemanželské dítě jedné velice chudé služky, kterou všichni chtěli zabít. Toto dítě si sestra Troncatti položila do kolébky, vedle svého lůžka a chovala se k němu jako ke svému dítěti.

Po desetiletích práce napsala sestra Troncati ve výroční zprávě toto:

„Máme 70 žákyň na základní škole. Dále máme 80 žen vdaných i svobodných v dílnách určených pro přespolní. Dále máme 20 malých indiánů a 8 bílých, kteří jsou sirotci. Dvě stě dětí z kmene Shuar navštěvuje katechismus. Stálo tedy za to plakat na cestičce, která stoupala do And proto, abychom zasadily tady v pralese semínko Božího království.“

O takových věcech přemýšlela „Matička“ když se každý den  modlila křížovou cestu  a přidávala hodinu adorace k obvyklým modlitbám, které se modlila se svojí malou komunitou. V prosinci roku 1947 se izolace pralesa náhle prolomila. Malým letadlům se podaří spojit Mendez s Sucúa, hlavním městem státu. 27. srpna 1948 sestra Troncati nasedne do malého letadla a letí do hlavního města na duchovní cvičení. Sestra Troncatti má 65 let. V následujících letech uvidí, jak se město elektrizuje, jak začíná vysílat rádio, postaví se mlýn, mlátička a dokonce dostanou Jesep. Sestra Marie Troncatti všechno vidí rodit se jako jeden veliký zázrak.

Dokonce vznikne Federace Shuar, která bude bránit rodiny indiánů před zpupností bílých kolonistů.  Její velkou starostí bylo, i kulturní povznesení Shuarských žen, které byly často velice závisle na muži a musely doma konat všechno, často byly vykořisťované. V roce 1954 se jí dostalo štěstí, že vidí postavenou nemocnici. Aby její práce byla účinnější, proto se da do práce vyškolit personál a proto otevírá kurzy pro vzdělávání žen. Zavedla také přípravy na manželství. Vedení nemocnice se vzdá, až když má 80 let. Sestra Marie Troncatti léčila nejen tělesné nemoci, ale i zranění duše.  

Později dokonce páter A. Germani e páter N. Pulici, páter Siro Pellizzaro vykonali velikou antropologickou práci, která byla univerzitami uznávaná a sebrali tradice indiánského národa Shuar, a to jejich myty e legendy, přepsali indiánský mluvený jazyk s jeho charakteristikou a to bylo přijato velice jazykovědci.

Za svou prací se ji nedostalo jenom pochvaly, ale také vyhrůžek s požadavkem likvidace Misie. Tyto vyhrůžky se konkretizuji 4. srpna 1969, když hrozivý požár zničil mnohaletou námahu misie v Sucúa. Sestra Marie Troncatti zapřísahá vedení Federace Shuar, aby se vzdalo myšlenky na pomstu. Sestra Marie Troncatti velice trpí, cítí se naprosto bezmocná, všechno to svěří Panně Marii a nabídne se jako oběť. V Jižní Americe byli vystavení vyhrůžkám smrti všichni, kteří bojovali za práva a kulturní povznesení Indiánů.

25. srpna roku 1969 se sestra Troncatti dožívá 86. let a nemůže už moc chodit, protože  má nateklé nohy. Už ji nevolají „Matičko“, ale „Babičko“. Znovu nasedne do letadla, aby se odebrala na duchovní cvičení. Krátce na to místní rádio přeruší vysílání, aby oznámilo smutnou zprávu, že letadlo několik minut po startu spadlo a že naše „Matka“, sestra Maria Troncatti je mrtvá. Oběť byla přijatá. Zůstala na zemi s rozpraženýma rukama. Bylo to poslední gesto celého jejího života. Ve jménu Božím rozpřáhla náruč vůči všem.

                            Připravil Janko Ihnát, SDB

    Marie Troncatti - k vytištění.pdf