Polští mučedníci

Papež Jan Pavel II. 13. 6. 1999 prohlásil ve Varšavě za blahoslavené mučedníky – pět mladých oratoriánů z Poznaně a jednoho mladého kněze z Krakova. Byli popraveni 24. srpna 1942 v Drážďanech. Píše se rok 1939, v Německu pochoduji „hnědé košile“, před radiovými mikrofony nacistický diktátor Adolf Hitler chrlí proudy vyhrůžek celému světu. Hitler se dívá loupeživýma očima na polské území a prohlašuje celému světu, že tento „životní prostor“, patří osudem privilegované germánské rase.
 

1. září 1939 napadl Hitler Polsko. Dva tisíce letadel s nacistickým křížem bombardují Varšavu a železniční uzly. Polsko je prakticky paralyzováno, zatímco obrněné divize pronikají hluboko na polské území. Během čtyř týdnu je Polsko na kolenou. Z druhé strany zaútočil Sovětský svaz na základě tajné dohody mezi Hitlerem a Stalinem, a ti si tak Polsko mezi sebou rozdělili. Stalin nechá povraždit v Katyňském lese dvacet tisíc polských důstojníků a jiných nejlepších polských mozků, aby tak oslabil budoucí polskou armádu a poválečný vývoj Polska. Píše se rok 1940. Hitler plánuje invazi do Ruska. Pravě na tuto invazi potřeboval polské území. “Polský lid“ - prohlašuje cynický Hitler – je národem otroků, určených dějinám k tomu, aby sloužili germánské rase. Němci bojuji, Poláci musí pracovat ve fabrikách a v dolech namísto nich. “Pět z Poznaně“ se nazývají proto, že tyto asi dvacetiletí chlapci spojila spolu poprava a Salesiánská Oratoř ve městě Poznaň. Byli popravení v den, kdy si salesiáni připomínají památku Panny Marie Pomocnice. Jejich kati je chtěli spojit taky ve smrti, tak jako je spojovala formace, kterou dostali v salesiánské Oratoři a tak mohli vydat svědectví o ideálech křesťanského povolání. 

Tito mladí chlapci, sršeli mládím, spojovalo je přátelství a bratrství, které oživovala Boží milost, ve tmě nespravedlivého byli nositeli světla a radostného ovzduší, které vládlo v Salesiánské Oratoři a kterým by naplněn duch každého z nich. Byla jim vštěpována nespravedlivá obvinění o zradě státu a rozpoutaná nenávist po nacistické invazi. Všichni byli zatčení v září roku 1940 a odsouzení aniž by se mohli bránit. Byli poslaní pod gilotinu před zraky všech vězňů, na jejich výstrahu..

Hodinu před popravou jim bylo dovoleno napsat dopis na rozloučenou, vlastní rodině a tyto dopisy pak byly sesbírané a uchované. Tyto dopisy ukazuji, v jakém ovzduší se připravovali na smrt. 

Franciszek Kesy

*13. listopadu 1920  +24. srpna 1942. Popravený v Drážďanech.

Franciszek Kesy se narodil v Bělině 13. listopadu 1920. Rodina se potom přestěhovala do Poznaně kvůli práci otce. Otec byl tesařem. Po přestěhování do Poznaně, otec pracoval v městské elektrárně. Byl třetím z pěti dětí, a jejich rodina byla chudá. František nastoupil do malého semináře salesiánů ve městě Lod. Během okupace a války nemohl studovat, byl zaměstnán v jednom průmyslovém podniku. Ve volném čase byl v oratoři, kde měl přátele, se stejnými ideály, byl animátorem skupiny a činnosti mládeže. Jeho přátele vzpomínají na něho, jako na velice citlivého, křehkého chlapce. Býval často nemocný. Byl však veselý, klidný, sympatický, měl rád zvířata, a byl vždycky ochoten pomoci druhým, každý den chodil na mši a ke svatému přijímání. Večer se rád modlíval růženec.

Dopis před popravou:

Moji drazí rodiče a bratři, přišel okamžik, abych vám řekl sbohem a je to vlastně dnes, 24. srpna, v den památky Panny Marie Pomocnice. Jaká je to pro mě radost, že odcházím z tohoto světa, a tak by měl umírat každý. Před chvílí jsem byl u svaté zpovědi a zakrátko budu posílen Nejsvětější svátostí. Nelituji toho, že tak mladý odcházím z tohoto světa. Teď se nacházím ve stavu milosti a nejsem si jistý, jestli bych v něm eventuálně byl v budoucím životě a hlavně věrný tomu, co jsem slíbil Bohu. Drazí rodiče a bratři, prosím vás ještě jednou o prominutí všeho zlého a lituji toho z celého srdce. Odpusťte mi, odcházím do nebe, neshledanou jednou tam.

Czeslaw Józwiak 

*7 září 1919  + 24. srpna 1942. Popravený v Drážďanech.

Czeslaw Jozwiak se narodil 7. září v Lazynie. Jeho život byl spojen se salesiánskou oratoří v Poznani od jeho dětství. Měl jedenáct let, když vstoupil poprvé do Oratoře. Jeho otec pracoval jako vyšetřovatel u policie. Studoval na gymnáziu „Svatého Jana“. Byl však také i animátorem v oratoři. Když propukla druhá světová válka, tak začal pracovat v obchodu s kosmetikou, protože nemohl studovat. Byl cholerické povahy, spontánní a plný energie, ale uměl se ovládat, byl stálý, pohotový k jakékoli oběti a důsledný, měl přirozenou autoritu. Jeho duchovním vůdcem byl ředitel Don Piechura a bylo na něm vidět, jak cílevědomě směřuje ke křesťanské dokonalosti a jaké veliké pokroky na cestě k dokonalosti dělá. Měl velikou autoritu u svých kamarádů. Jeden jeho kamarád, který taky byl uvězněný, o něm říká: „Měl dobrou povahu a dobré srdce, duši měl jako křišťál... když se mi otevřel, tak jsem pochopil, že jeho srdce bylo svobodné, bez poskvrny hříchu a jakékoli špatnosti... důvěrně mi řekl, že myšlenky kterými se zabývá, je to, aby se neposkvrnil ničím nečistým“.

Dopis před popravou:

Moji drazí rodiče, Janka, bratři, Adzia, Józef. Vlastně dnes, v den památky Panny Marie Pomocnice, jsem dostal vaše dopisy. Mám zanechat tento svět. Říkám vám, moji drazí, že s radostí odcházím na věčnost, raduji se víc, než kdybych se radoval z osvobození. Vím, že Panna Maria Pomocnice křesťanů, kterou jsem po celý život uctíval, vyprosí pro mě odpuštění u Ježíše. Před chvílí jsem se vyzpovídal a zakrátko přijmu Pána Ježíše do srdce. Kněz mi bude během popravy žehnat. Máme velikou radost, že můžeme být před smrtí spolu. Všech nás pět jsme v jedné cele. Je 19,45. Ve 20,30 odejdu z tohoto světa. Prosím vás, jenom neplačte, nezoufejte si, nemějte starost. Bůh to tak chtěl. Zvláště k tobě mluvím, drahá maminko, abys obětovala svou bolest Panně Marii Bolestné. Ona uzdraví tvé zarmoucené srdce.

Edward Kazmierski 

* 1. října 1919  + 24. srpna 1942. Popravený v Drážďanech.

Edward Kazmierski se narodil v Poznani, pocházel z velice chudé rodiny. Jeho otec byl obuvníkem. Sotva skončil základní školu tak byl donucen pracovat v obchodě a pak v mechanické dílně. Velice brzy přišel do salesiánské oratoře a v tomto prostředí mohl rozvíjet své neobvyklé hudební nadání. O něm se říká: velice živý vztah k náboženství získal z rodiny a pod vedením salesiánů ho dovedl ke křesťanské zralosti. Volný čas trávil v oratoři a jeho úcta k eucharistii a k Panně Marii neustále rostla. V 15. letech se zúčastnil poutě k Panně Marii do Čenstochové a pěšky ušel 500 kilometrů. Byl prezidentem kroužku Don Bosko a zapálil se pro salesiánské ideály, byl živý, ale ve svých rozhodnutích byl stálý, byl důsledný, miloval zpěv v kostele, na kůru anebo i jako sólista. Ve svých patnácti letech napsal některé hudební skladby. Charakterizovala ho střízlivost, rozvaha, dobrota. Ve vězení prokazoval svým spoluvězňům velikou lásku. Velice rád pomáhal starším lidem a byl svobodný od jakýchkoli záští vůči pronásledovatelům.

Dopis před popravou:

Poděkujte Spasiteli proto, že nám dovolil konat pokání a posílit se Kristovým tělem v den památky Panny Marie Pomocnice. Poděkujte Bohu za jeho milosrdenství bez konce. Daroval mi pokoj. Uklidněný jeho svatou vůlí odcházím z tohoto světa. On je tak dobrý, že nám odpustí. Děkuji tobě, maminko, za požehnání. Bůh chtěl od tebe velikou oběť. Nabídni mu ji, maminko, za moji hříšnou duši. Odpusťte mi všichni chyby z celého srdce. Prosím o odpuštění, tebe drahá maminko, vás drahé sestry a tebe švagre. Buďte ve spojení s Pánem. 

 Edward Klinik

* 21. června 1919   +24. srpna 1942. Popravený v Drážďanech.

Eduard Klinik se narodil ve vesnici Bochum. Byl druhý, ze tří sourozenců a byl dost plachý, živějším se stal po vstupu do Oratoře. Jeho otec byl mechanikem. Ukončil gymnázium v našem domě v Osvětimi a potom v Poznání podstoupil maturitní zkoušku. Během okupace pracoval u konstrukční firmy. Jeho sestra Marie, která byla u Voršilek, podává o něm toto svědectví: „Když Eduard šel do Oratoře, jeho náboženský život se velice prohloubil. Začal chodit na mši a ministrovat. Do života v Oratoři zapojil taky svého mladšího bratra. Jako student byl systematický a zodpovědný“. V pětičlenné skupině se lišil tím, že se velice angažoval ve všech činnostech a budil vždycky dojem vážného a hlubokého člověka. Pod vedením salesiánů se jeho duchovní život stával stále více pevnějším a více soustředěným se na eucharistii, měl živou mariánskou zbožnost a nadšení pro ideály svatého Jana Boska.

Dopis před popravou:

Drazí rodiče, maminko, tatínku, Marie, Eriko. Podivné jsou úradky Boží, ale my se musíme s nimi smířit, protože toto všechno slouží k dobru naší duše. Moji drazí, Ježíš ve své svaté vůli chce mě vzít z tohoto světa v mém mládí. To je pro mne radostný okamžik, když budu moci zanechat tuto zem. Jak se mohu neradovat, když odcházím k Pánu a k jeho matce zaopatřený Kristovým tělem. Až do posledního okamžiku Maria byla pro mne matkou. Teď, když už mne maminko, nebudeš mít, vezmi si Ježíše, to je tvůj syn. Drahá maminko, děkuji ti za poslední požehnání a modlitby. Moji drazí, nezoufejte si kvůli mně, protože já jsem již s Ježíšem a s Pannou Marií.

Jarogniew Wojciechowski

* 5. listopadu 1922  + 24. srpna 1942. Popravený v Drážďanech.

Jaroslav Wojciechowski se narodil v Poznani. Poznaně. Otec měl ve městě malý obchůdek s kosmetikou. Život rodiny byl na dlouho poznamenán traumatem. Jeho otec byl alkoholik a nakonec rodinu opustil. Jaroslav byl nucen změnit školu a zůstal v péči starší sestry. V takové situaci našel podporu v salesiánské oratoři. Stále měl dobrou náladu. Všeho se zúčastňoval s velikým nadšením. Na něho si vzpomínají, že u Salesiánů ministroval, chodil s nimi na výlety, v létě na tábory, hrál na pianu náboženské písničky, chodil každý den ke svatému přijímání. Od ostatních se lišil smyslem pro bratrství, dobrou náladou a velikou snahou ve všem co dělal a co měl dělat jako povinnost. Mezi ostatními se vyjímal, protože se jevil jako meditativní typ, směřoval k prohloubení znalosti o věcech, snažil se pochopit smysl události, aniž by upadl do melancholie. Byl to vůdčí typ v nejlepším slova smyslu.

Dopis před popravou:

Drahá Liduš, z celého srdce děkuji tobě a Henii, Irce a všem, kteří na mě v životě nezapomněli. Poznal jsem a viděl jsem přesně život maminky, otce, tvůj a můj. Proto jsem si jistý, že tě spíše potěším, než abys plakala za mnou. Protože jsem přijal milost Boží a odcházím potom, co jsem poznal svoji minulost bez bolesti. Poznal jsem taky svět, život a lidi, a proto teď, drahá Liduš, buď si jistá, že nezůstaneš sama na tomto světě. Já a maminka jsme ti vždy nablízku. Prosím tě o jedinou věc: svěř své pocity Ježíšovi a Marii v každém životním okamžiku, protože u nich nalezneš pokoj.

                                    (zpracoval: Janko Ihnát, SDB)

    připomínka blahoslavených polských mučedníků.pdf