Salesiánské dílo by nikdy nemohlo vyrůst bez jejího obětavého života, při každodenní práci a mateřské lásce při výchově svých dětí, bez její moudrosti předávané Donu Boskovi a její výchově ke křesťanské víře a velké úctě k Panně Marii, bez její statečnosti opustit všechno a jít se svým synem pracovat na záchraně mladých duší. 

Připomínejme si tento den, aby se stal slavností pro salesiány spolupracovníky na celém světě. 

Markéta Occhiena – Matka Dona Boska a Salesiánské rodiny.

narodila se 1. dubna 1788 a zemřela  25. listopadu 1856

„Teď je řada na tobě, abys pomohl své matce.“

Matka Dona Boska Markéta je nemocná, její stav je velice vážný. Don Bosko myslí, že toto bude nejtěžší ztráta pro Oratoř a pro něho. Naučila ho žít, být knězem, vychovávat chlapce, když spolu chodili na venkov, když se jí večer svěřoval, když v Oratoři ohřívala polentu. Dávala mu sílu, aby se nikdy neunavil, důvěru v Prozřetelnost. Darovala mu, aniž by si toho všiml, výchovný systém, který udivuje svět. Všechno je soustředěno do života a těchto slov: „Vlídná dobrota a statečnost matky.“ Přichází Don Borel, vyzpovídá ji a pak jde vzít eucharistii jako pokrm na poslední cestu. Tehdy Markéta říká svému synovi: „Když jsi byl dítětem, pomáhala jsem ti přijmout Pána Ježíše. Teď je na tobě, abys pomohl své matce. Říkej nahlas slova, já je budu opakovat.“ Z Becchi přichází syn Josef s rukama ještě špinavými od hlíny. Maminka mu říká šeptem jako všechny matky: „Mějte se rádi.“ Následující den, zatímco nemoc pokračuje, podaří se jí ještě Donu Boskovi říct: „Bůh ví, jak jsem tě měla ráda. Doufám, že tě budu moci mít ráda v blažené věčnosti… Mám klidné svědomí. Splnila jsem svou povinnost ve všem, co jsem mohla… Buď pozorný ke svému okolí…  Mnozí na místo Boží slávy hledají vlastní prospěch… Mnozí milují chudobu u druhých, ale ne u sebe…“ Po dlouhé pauze řekla: „Pamatuj si, že tento život spočívá v utrpení. Opravdové radosti budou na věčnosti …“ Markéta vyjádřila v těchto prostých slovech „křesťanské pojetí života“ stovek generací sedláků, přesvědčení, které pomohlo tisícům matek nést životní tíhu i přes bídu a války, smrt dětí, námahu, která drtila. Bůh si ji přišel vzít ve 3 hodiny ráno 25. listopadu. Don Bosko a bratr Josef se vrhli jeden druhému do náruče.

Kdo tedy byla maminka Markéta

V roce 1886 bylo Donu Boskovi 71 let. Více než dva roky se scházel ve své světnici s Donem Lemoyne, který se ho ptal na jeho mládí a na jeho rodinu a tužkou si zapisoval poznámky do sešitu. Z těchto poznámek i z jiných dokumentů dal dohromady desítky a desítky kapitol, které sloužily k sepsání „Životopisu Dona Boska, a Dějin Salesiánů.

Don Bosko to velice dobře věděl, protože kapitoly byly sestavované a tištěné v tiskárně v Oratoři, na širokých listech, které Lemoyne vázal do svazku „Dokumentů“. Věděl, že prvních patnáct kapitol byly prakticky Životopisem jeho matky, Matky Markéty, která zemřela mezi jeho chlapci na Valdoku 25. listopadu 1856. Mluvili někdy, Don Lemoyne a Don Bosko, veřejně o Životopise Matky Markéty? To se neví. Jsou tam barvité scény z dětství Dona Boska smíchané s tvrdými kontrasty s bratrem Antonínem (jeho děti žijí ve vážených rodinách). To ho snad odradilo od vydání, které by se jevilo jako nerozvažné a indiskrétní. V dubnu 1886, doprovázen mladým Donem Viglietti, se Don Bosko vydal do Tolon. Je hostem hraběte Colle, který Donu Boskovi splatil dluhy, když dostoupily do závratných výšin. Don Bosko je plný očekávání kvůli tomu svému mimořádnému spolupracovníkovi. Během řeči se dotknou také možného „Životopisu“ maminky Markéty. Existuje dopis, který don Viglietti poslal Donu Lemoyne 12. dubna: „Don Bosko mi nařizuje, abych Vám napsal toto: „v domě hraběte Colle se mluví o životopisu Maminky Markéty, a hrabě ho chce vidět publikovaný za každou cenu. Zaplatí všechny útraty, ale chce ho vidět. Don Bosko říká, ať se to udělá, jak chce, korektně anebo nekorektně, ať se mluví málo anebo moc o něm, na tom nezáleží. Chce však mít co nejdříve tuto útěchu. Když nestačí jeden příkaz říká, že bude naléhavě prosit, že zanechá všechny ostatní starosti, aby splnil přání Otce ...
To je to, co Don Bosko chce, abych ti řekl.

Jednoduchý list podává toto svědectví.

Když don Laemoyne přečetl dopis, pak napsal včas kapitolu o smrti Matky Markéty a ihned ji zařadil do již vytištěných svazků „Dokumentů“. V rychlé redakci odstranil všechno, co se týkalo neshod s Antonínem, jméno Jan Bosko bylo často nahrazeno slovem „bratři“, jméno bratra Josefa však někdy zůstalo. 23. června 1886, osmdesát dnů po prosbě hraběte Colle, mohl don Lemoyne vložit do rukou Dona Boska, (během večera organizovaného pro něho v předvečer jeho svátku, svatého Jana) Životopis jeho matky, byl to nejmilejší dárek. Don Bosko byl z dárku, který dostal velice spokojen. Když pozorně knihu četl, poznamenal si na lísteček (také ten se uchoval v Salesiánském Archivu) některé výrazy, které by se mohly vylepšit.  Byly tam dvě nepřesnosti: bylo zvláštní, že byl přeskočen příběh jeho dětství (je to věta řečena jednou ženou Matce Markétě: „Určitě je určen udělat něco velice ďábelského ve světě“) a plete se tam svatý František Saleský a svatý František Assiský.

Tento jednoduchý list svědčí, že Don Bosko četl pozorně a tento Životopis své matky schválil i tam, kde je vyprávěno mnoho příběhů z jeho dětství. Ty se potom dostávaly z jedné knihy do druhé, z jedněch úst do druhých a vzbuzovaly úsměv a sympatie u tisíců chlapců. Šestá hlava tohoto svědeckého listu začíná takto: „Markéta byla žena veliké víry. Bůh byl středem všech jejich myšlenek a jeho jméno bylo vždycky na jejich rtech...... Bůh tě vidí: to bylo veliké slovo, kterým připomínala svým chlapcům, že vždycky byli pod pohledem velkého Boha, který je bude soudit. Když jim dovolila, aby si šli hrát na blízké louky, říkávala: „Pamatujte si, že Bůh vás vidí“. Když je někdy viděla zamyšlené a bála se, že přechovávají ve své duši nějakou zášť, pošeptala jim: „Pamatujte si, že Bůh vidí i vaše myšlenky“..... Když byla nádherná noc a nebe bylo poseté hvězdami, vyšla spolu s chlapci ven, ukazovala jim na nebe a říkávala: „Je to Bůh, který stvořil svět a rozsel tolik hvězd. Když je tak nádherná obloha, jak musí být krásně v nebi“.

Slabá niť, která se táhla jejím lidstvím.

Není možné v několika řádcích načrtnout profil této veliké ženy. Hrdinu, generála, vědce by šlo popsat krátce. Svatého člověka však nikdy. Svatost, je nepatrné hrdinství, které trvá 365 dní v roce. Svatost netvoří dojímavé episody. Heroismus Matky Markéty má jako základ děti, které měla živit, posekat seno a pšenici. Dále to bylo prádlo, které měla vyprat, vaření, chudý oděv, který měla spravovat. I veliký světec Don Bosko, byl živen tělesně a tím víc duchovně touto ženou. I jiní, skuteční svatí (Michal Rua, Dominik Savio, Josef Buzetti) rostli ve stínu jednoduchých věcí, ze kterých tryskala statečnost dobrého příkladu, praktického poučení, zdravého křesťanského smyslu a důvěry v Boží Prozřetelnost. Pokusím se ukázat jemnou niť jejího lidství slovy, která ho umožní vidět v jejím každodenním životě.

Laskavá a hezká, mladá a duchaplná. Markétu Ochiena chtělo jako manželku mnoho mladých mužů. Bylo to v době, kdy se mladí lidé brali velice mladí. Až ve svých 23. letech, v roce 1812, řekla ano Františku Boskovi, 27. letému vdovci s jedním synem Antonínem, kterému zemřela i dcera Teresa. Vstoupila do domu, do kterého už vstoupila bolest a kde jejím prvotním úkolem bylo obejmout a potěšit sirotka. Tento sirotek jí způsobí mnoho hořkosti a trápení. Bude těžkým křížem, který bude muset nést, ale bude ho umět vychovávat pevně a s láskou, a to až tak, že z něho udělá vynikajícího člověka.

„Pán požehnal spojení Františka a Markéty – píše Lemoyne a potěšil je narozením dvou synů. Prvorozený se narodil v roce 1813 a bylo mu dáno jméno Josef, a druhý se narodil 16. srpna 1815 a bylo mu dáno jméno Jan.

„Měl jsem čtyři roky – vypráví Don Bosko -. Jednou jsem se vrátil z pole s bratrem Josefem, byli, jme oba vyprahlí žárem, protože léto bylo moc horké. Maminka šla načerpat vodu a dala pít nejdříve Josefovi. Když jsem viděl tuto zvláštní přednost, tak jsem se tvářil, že nechci pít. Maminka, aniž by řekla jediné slovo, odnesla vodu pryč. Na okamžik jsem setrval ve vzdoru a potom jsem plaše řekl:
 

• Maminko dáte mi také napít?
  …. Myslela jsem, že nemáš žízeň.
• Maminko promiňte mi.
  …. Tak je to správné.

Šla vzít vodu a podala mi ji s „úsměvem“. V té době se Markétě stalo veliké neštěstí: zemřel jí manžel František na zápal plic. Zemřel v květnu roku 1817. Přijala Boží vůli, ale od tohoto okamžiku byl její život naplněný mnohými obtížemi a povinnostmi: všechny domácí starosti padly na ní, musela obdělat pole, okopat vinici. Nikdy však nezapomněla, že na prvním místě je především matkou svých dětí. Ukazuje to i poslední věta z úst Dona Boska: úsměv. Matka vždycky zatížená starostmi a zodpovědností. Tak by mohla ze svých dětí vychovat děti velice úzkostlivé. Markéta však je s úsměvem naučila děkovat, plnit své povinnosti. Povinnosti byly v těch dobách pro všechny tvrdé: byla to doba nedostatku, zhoubných epidemií, skutečného hladu, kdy se do školy muselo chodit pěšky, a to i deset kilometrů, kdy už osmileté děti si musely vydělávat na chléb. Vdova Markéta však nikdy nepovažovala za ztracený ten čas, který musela odtrhnout práci a věnovat ho Bohu. Protože kněz byl daleko, učila Jeníka katechismus sama a připravila ho na první svaté přijímání. Svými skutky ho učila potkávat Pána v nemocných a chudých.

Chudoba byla pro ni světlem.

Chudoba nebyla pro ni ponížením. Byla pro ni světlem, které pomáhá vidět věci jasně. Když je její syn Jan před kněžským svěcením, řekne mu: „Jdi si svou cestou a neohlížej se na nikoho“. To, co je nejdůležitější, je plnit Boží vůli. Od tebe nic nechci, od tebe nic nečekám. Narodila jsem se jako chudá, žila jsem jako chudá a taky chci umřít jako chudá. Musím ti říct: kdyby ses na neštěstí stal bohatým knězem, nikdy nevkročím do tvého domu“. Don Bosko na ta slova nikdy nezapomněl. Uprostřed bohatých kněží byl chudým knězem a knězem chudých. V roce 1846, v době kdy otevíral své první dílo ve prospěch opuštěných chlapců, mohl říct své matce: „Jednou jste mi řekla, že když zbohatnu, nikdy nepřijdete do mého domu. Teď mohu říct, jsem chudý a brzy ubytuji opuštěné chlapce. Proč nepřijdete bydlet ke mne?“. Markéta měla tehdy 58. let a byla babičkou devíti vnoučat, která ji měla ráda. Doma se cítila jako královna. Na návrh syna však odpověděla: „Když se domníváš, že je to vůle Páně, jsem připravená přijít“. V listopadu 1846 přišla do chudého domu na Valdoku mezi „uličníky“ Oratoře. Už z něho neodešla. Byla to pro ni největší a nejbolestnější oběť. Bůh ji však volal, aby byla matkou sirotků a ona to mlčky přijala.

Nášup chleba a lásky.

Život prvních chlapců, kteří bydleli u Dona Boska a jeho matky, byl velice chudý, i ostatní lidé tak žili. Na oběd se tedy shromáždili všichni u kotlíku matky Markéty, měli misku, anebo kastrol. Každý dostal naběračku rýže a brambor a častěji to byla polenta, která byla vařená se suchými kaštany. Kromě jídla jeden z prvotních problémů byla osobní hygiena. Maminka Markéta zřídila prádelnu. Existovali chlapci, vzpomíná Don Bosko, „kteří měli kalhoty a bundu“ na cáry. Byli i takoví, kteří se neměli vůbec do čeho převléct, byli tak špinaví, že žádný podnikatel je nechtěl přijmout do zaměstnání.“.

Když šli chlapci spát, považovala matka Markéta za svůj úkol „vzít jejich oblečení, spravit je anebo je vyprat, zalátat je a znovu je dát těmto chudým chlapcům. Všichni chlapci volali Markéta „maminko“. Byla to pravda. Maminka Oratoře a všech chlapců, kteří u ní hledali kousek chleba navíc a lásku. Chlapci, který si přišel vedle ní sednout a plakal kvůli tomu, že se mu jeho nevychovaní spolupracovníci smějí, dala střapec hroznu a dodala: „V žádné zemi není tak špatně jako na tomto světě“. Když vyčinila chlapci, který proměnil knihu v pálku na hraní a vidí ho smutného, zašeptá: „Na ránu to chce olej“. Vytáhne z kapsy jablko a dá mu ho. Jeden chlapec prožíval těžké období. Byl agresivní a nedisciplinovaný: Markéta ho zavolá do kuchyně kde, když nepracuje u plotny, tak spravuje oděv. Posadí si ho naproti, a aniž by zvýšila hlas, říká mu: „Proč ses tak změnil? Nevidíš, že se z tebe stává špatný člověk? Vím proč: už se nemodlíš. Když ti Bůh nepomůže, jak se chceš proměnit v dobrého člověka? Tady máš jabko a přemýšlej o tom“.

Rozum, náboženství, laskavost: tři hodnoty, které tvoří salesiánský výchovný systém. Don Bosko se ho naučil od své matky. Veliké Salesiánské dílo bylo chováno na kolenou matky Markéty. Jestliže existuje svatost, kde je extáze a vidění. Existuje také svatost, která má umývat hrnce, spravovat oděv chlapců a živit je polentou a láskou. Matka Markéta byla svatou tímto způsobem.

Tak žila od roku 1846 do roku 1856. Deset let uprostřed rámusu stovek hlasů, které křičely, zpívaly, hádaly se. Ona, která tak milovala ticho a klid venkova nacházela ticho čas od času v kostele svatého Františka. Tam se modlila růženec proto, aby měla sílu pokračovat a nenaříkat. Jednou vidí svého syna, jak rozmnožil kaštany, pagnottu a jak mu chlapci tleskají. Ona je rozmnožovala po deset let a nikdo o tom ani nesnil, aby ji zatleskal. Matky dělají tolik zázraků, že kdybychom jim začali tleskat, tak nikdy nepřestaneme.

25. listopadu 1856 odchází. Plíce ji přestávají sloužit v jejich 68 letech, jsou zničené velikou prací. Bůh ji volá. Ve velkém městě Turíně mezi krymskou válkou a druhou válkou za nezávislost si toho ani nikdo nevšimne. V Oratoři, kde jsou stovky chlapců, se zdálo, že se život zastavil. Chudí si vždycky všimnou, když schází někdo, kdo je měl rád. Ti lidé cítí, že je třeba ráje, kde tito lidé neumírali nikdy.

Studený registr smrti

Studený registr farnosti svatých Šimona a Judy (dnes svatého Joachima) zaznamenal: „Roku Páně 1856 dne 25. měsíce listopadu ve 3 hodiny ráno na území této farnosti v domě Bosko zaopatřena svatými svátostmi zemřela Markéta Bosko ve věku 69 let, narozená ve vesnici Capriglio… Toto dosvědčují Don Alasonatti Giuseppe 45 let  a Buzzetti Giuseppe 24 let. Její ostatky byly pohřbeny 26. listopadu na hřbitově v Turíně.“ Po vypršení lhůty „prvotního severního“ hřbitovního pole řady 31 B hrobu č.117, ve kterém byla Maminka Markéta pohřbena, byly její ostatky vhozeny do společného hrobu jako ostatky všech chudých smrtelníků.

Církev uznala prožívání jejich křesťanských ctnosti za hrdinské a prohlásila ji za „ctihodnou“ 15.11.2006.

Modlete se za její svatořečení.

„V srpnu 1860 - čtyři roky po její smrti, se mu zdálo, že ji potkal u kostela Panny Marie Utěšitelky - La Consolata, když se vracel do Oratoře. Její tvář byla překrásná. Jak to! Vy jste zde? – řekl Don Bosko – Nejste mrtvá? Jsem mrtvá, ale žiji, odpověděla Markéta. Jste šťastná? Přešťastná! Don Bosko se ji ptal, jestli po smrti šla hned do nebe. Markéta odpověděla, že ne. Pak se jí ptal, jestli v nebi byli chlapci, jejichž jména jí řekl. Markéta odpověděla, že ano. A teď, pokračoval Don Bosko, dejte mi vědět, jak jste šťastná v nebi. Nemohu, odpověděla maminka. Ukažte mi alespoň kousek Vašeho štěstí. Tehdy viděl svou matku celou ozářenou, důstojného vzhledu, ozdobenou drahým oděvem, a za ní bylo něco jako početný sbor. Markéta se dala do zpěvu. Její zpěv lásky k Bohu o nevyslovitelné sladkosti se dotýkal přímo srdce, pronikal do něho a přitahoval ho, aniž by na něho tlačila“. (Sny DB - Don Bosko má sen o své matce – 1860 - (MB – V – 567 - 569)

Připomeňme si hlavní události v jejím životě.

1788 - 1. dubna se Markéta narodila v Capriglio (okres Asti) v rodině zemědělců. Ve vesnici není škola a tak se Markéta nenaučí ani číst ani psát. Sotva může, tak pomáhá rodičům na poli.

1812 - 6. července – se vdává za Františka Boska (29 let) zemědělce a odchází s ním na samotu Biglione na Colle v Becchi, v osadě patřící do Castelnuovo. František už má syna Antonína, který se narodil v roce 1808.

1813 – 18.dubna se narodil syn Josef, prvorozený Matky Markéty.

1815 – 16.srpna se narodil Jan budoucí apoštol mládeže.

1817 – 12. května umírá manžel František na zápal plic ve věku pouhých 34 let. Markéta se musí postarat o tři děti a starou a nemocnou tchýni.

1824 - 1825 – Kolem devíti let má malý Jan tajemný sen, který předpoví jeho budoucí poslání. Antonín se však staví jeho touze studovat se slovy: "nutnější je pracovat když chceme žít".

1826 – 26. března – První svaté přijímání Jana Boska.

1828 – Kladení překážek ze strany Antonína pokračují a maminka Markéta je donucená rozdělit mezi syny otcovo dědicví. Antonín si jde žít po svém.

1830 – Markéta ubytuje Jana u své přítelkyně Lucia Matta v Chieri proto, aby mohl chodit pravidelně do školy.

1831 – 22. března se Antonín ožení. Narodí se mu 7 dětí.

1835 – Jan je oblečen do kleriky a vstupuje do Semináře.

1841 – 5 června – Jan Bosco je vysvěcen na kněze.

1846 – 3. listopadu se Markéta přestěhuje do Turína na Valdoko proto, aby pomohla v jeho práci mezi chlapci.

1849 - 18. ledna umírá Antonín v pouhých 41. letech.

1856 – 25. listopadu Matka Markéta umírá na prudký zápal plic. Má 68 let.

1862 – 12. prosince umírá Josef v pouhých 49. letech.

1888 – 31. ledna umírá Don Bosco ve věku 72. let.

1929 – 2. června – je Don Bosco prohlášen blahoslaveným.

1934 – 1. dubna je Don Bosco prohlášen svatým.

  Životopis ke stažení zde >>

( zpracoval Janko Ihnát SDB )