30. března 2013 podepsal papež František dekret o blahořečení e mezi jeho prvními blahoslavenými je i salesián koadjutor Štěpán (Ištván) Šándor a který je už v římském seznamu svatých veden jako blahoslavený. 

Dlouhý je zástup mučedníků, kteří byli popraveni bolševiky v Maďarsku z nenávistí proti víře, jak je formulován mučedník, v letech 1945 až 1963.
Bývalý hlavní představený Salesiánů Don Pascual Chávez k tomu datu napsal v roce 2013 zvláštní dopis, kde mluví o hodnotě jeho svědectví. 
 

Ištván Šándor se narodil 26. října 1914 v Maďarsku ve městě Szolnok, na řece Tise  asi 100 km na severovýchod od Budapešti, v rodině železničáře, matka byla v domácnosti a měl ještě dva bratry. Byl synem národa, který ve svých dějinách musel vždy bojovat o nezávislost a trpěl nájezdy otomanské říše, ale i pod Habsburky, nacisty. Na konci jeho života jeho národ trpěl pod krutým stalinismem režimem, který poslední povstání jeho národa proti okupantům, v roce 1956 utopil v krvi. Jeho národ vždycky musel bojovat o nezávislost proti všem. Život Ištvána Šándora probíhal v době velikých zvratů i nenadálých útoků nepřátel, náhlých změn a pochybných spojenectví. Jeho rodiče otec Ištván a matka Maria byli hluboce praktikující katolíci pevných morálních zásad. Měl ještě bratra Jana a Ladislava. Prožil normální šťastné dětství a už v dětství se projevoval jako altruista a byl známý tím, že vždycky pomohl kamarádům v těžkostech. Byl vůdcem všech her. V tom je jeho dětství, podobné dětství Dona Boska. Rodina chodila ve městě Szolnok do kostela k Františkánům. Františkáni mu poradili, když viděli, co všechno dělá pro mládež, aby vstoupil k salesiánům, a tam uskutečnil svou touhu pracovat pro mládež.

Ištván vzal jejich rady velice vážně, protože to byl člověk, který uměl brát vážně i život. První informace o své budoucí rodině – Salesiánech - se dovídal z Bolettino Salesiano v maďarštině. Tak poznával Dona Boska i jeho odvážné podniky ve prospěch svých synů. Sam mohl cenit jeho výchovnou metodu i jeho stálou snahu o záchranu mládeže a žasnout nad jeho radosti v práci pro mládež, hlavně nejpotřebnější. Pochopil tedy, že jeho ideálem nebude nadále dělat dělníka na železnici, jako jeho otec, už nějakou dobu tam pracoval. Don Bosko ho zasáhl a neustále více a více přitahoval k sobě a nakonec se mu podařilo i získat dovolení rodičů a tak v roce 1936 vstupuje do aspirantátu v v tiskařské škole v Budapešti ve čtvrti  Rakospalota a salesiáni ho tak nadchli, že po měsíci, byl připuštěn do noviciátu. Konec jeho formace byl neslavný, protože v roce 1941 byl opětovně povolán do armády. Nad jeho vlasti se kupily mraky. Podařilo se mu ukončit noviciát, ale potom musel ihned obléci vojenskou uniformu k jeho lítosti. Na vojně pracoval jako telegrafista a podařilo se mu vytvořit kolem sebe malou skupinku dobrých vojáků, kteří byli přitahování jeho příkladem a se kterými se modlil. Snažil se udržovat kontakt s představenými, v jeho dopisech se ukazuje jeho obava o vnitřní život, protože se často ocital v těžkých situacích. Na ruské frontě zažíval velice tvrdé situace. Nakonec se octl i v americkém zajetí a ti ho poslali domu. V roce 1944 se vrátil k Salesiánům. Salesiány považoval za svůj pravý domov. S příchodem sovětské armády začínají pro církev těžké časy.

3. dubna byl na osobní příkaz maršála Vorošilova vyhnán apoštolský nuncius Mons. Angelo Rotta, který přispěl k záchraně mnoha židů. Po příchodu k salesiánům začal pracovat jako mistr v salesiánské tiskárně. Vojenská zkušenost neoslabila jeho povolání a přesvědčení, naopak ho posílila a začíná ihned rozsáhlý apoštolát mezi mládeží. Události v jeho zemi se odvíjejí rychle. 13 února 1945 sovětská vojska osvobozují Budapešť a Maďarsko přechází pod sovětskou sféru vlivu. 16. Srpna ministr školství začíná školní reformu, které cílem je likvidace církevního školství a 4. Listopadu v roce 1945 jsou první volby, a i když komunisté získali jenom 17 % hlasů, s podporou sovětských vojsk, začíná kontrola státního aparátu. V roce 1946 už salesiánská tiskařská škola nefunguje, pracuje jenom tiskárna, která v povalečné bídě to nemá lehké ekonomicky fungovat, když lidé mají sotva na chleba. Katolický tisk je velice omezen. V době od 12 do 27.  Července 1946 ministr vnitra Ladislav Rajk rozpouští všechna náboženská sdružení jak mládežnická tak dospělých a mnozí funkcionáři těchto sdružení jsou uvěznění. Ještě v roce 1948 se salesiánům podaří vytisknout v malém nákladu překlad preventivního systému do maďarštiny a v červnu 1948 je provoz tiskárny zastaven. 16. Června 1948 maďarský parlament zestátňuje všechny školy a jejich zařízení. Stát zabírá celou síť salesiánských škol a na rodiče je vyvíjen nátlak nepřihlašovat své děti na náboženství. Po 23 letech je ukončená salesiánská činnost. V roce 1949 státní zřízeni pod vládou Mátyása Rákosiho zkonfiskovalo veškerý  církevní majetek a začalo utvořené pronásledování katolických škol. V červnu 1950 byly rozpuštěny všechny řády a Kongregace a 7. června jsou řeholnici exportováni do soustřeďovacích klášterů. Inspektor páter Vincent Sellye (*1907 – 1983) byl odsouzen na 33 let. Mladí salesiáni a klerici a novici jsou poslání domu. I Ištván Šándor se octl na dlažbě.

Všichni řeholníci si museli najit práci a zapojit se do pracovního procesu. Komunisti se nejdříve snažili vyloučit církev z náboženského ovlivňování mládeže. Proti tomu se někteří řeholníci pracující na poli výchovy snažili bránit, a proto přešli do podzemí. Ištván Šándor začal pracovat, ale zároveň vyvíjet tajnou apoštolskou činnost mezi mládeží. Mohl odejit do ciziny, ale nakonec si to rozmyslel. Ištván Šándor to  nepovažoval za správné opustit mládež, v tak těžké době. Samozřejmě, že řeholnici se nesměli mezi sebou setkávat atd.,  jak to známe z naší historie. Komunisti považovali 30 000 sirotků, kteří v Maďarsku byli, za vlastnictví státu, a v roce 1949 chtěli využit příležitost a tyto sirotky indoktrinovat. Chtěli z nich  vychovat komunistické straně oddané lidi a policajty, kteří by střežili komunistické funkcionáře. Po tříměsíčním školení udělali z nich strážce hlavních stranických funkcionářů, služebníky strany. Tito mladí lidé, oficiálně policajti, kteří byli vychovávání v církevních zařízeních, kde prožili část svého života. Tito mladí lidé nadále udržovali tajné styky se svými bývalými vychovávateli a představenými a hlavně s Ištvánem, který mezi nimi tajně působil. Do komunistické strany, vstupovalo mnoho lidi, s naivními úmysly, že tam udělají něco dobrého. Mnoho lidi se tehdy naivně domnívalo, že komunismus je na přechodnou dobu a že se dlouho neudrží. Nikdo neměl osobní zkušenost s brutalitou stalinistických poradců. Nikdo předtím nepracoval v podzemí. Ištván v hlavním městě bydlel u bývalého bohoslovce, který se jmenoval Tibor Daniel. Majitelka domu, kde Ištván bydlel, měla manžela, který pracoval pro politickou tajnou policii. Tato žena byla jako jiné ženy zvědavá. Tato žena si všimla, podnájemník pod falešným jménem Kiss má velice hojnou korespondenci a začala ji tajně otvírat. Potom zprávy dodávala na policii, která držela pod kontrolou oba salesiány, kteří tam bydleli. V této situaci hledali chybu, aby je mohli zatknout. Tajná policie je tedy měla pod kontrolou.

Ištvánovi nepomohlo ni to, že si změnil jméno. Tajná policie mu na to přišla. Jeho zatčení předcházela událost, že na hlavní ulici Ujpest otevřeli restauraci s názvem „Peklo“. Někteří mladí lidé, kteří se scházeli s Ištvánem,  to brali jako výsměch náboženství, a tak ten název začernili. Zaměstnanci pozvali policii a ti přišli se psy a ti je dovedli k pachatelům. Z těch potom brutalitou vymlátili mnohé věci a začali rozmotávat kontakty a tak přišli na Ištvána Sándora. Byl zatčen v závodě, kde pracoval a od toho dne o něm nebylo slyšet. Samozřejmě, že krutosti z nich vymlátili přiznaní a udělali protistátní skupinu. Metody k doznání, byli všude stejné v socialistických zemích. 28 října 1952 začal tajný proces, kde se před soudem octlo 9. členů speciálních policejních jednotek, 5. mladých salesiánů, jeden student a jedna studentka. Všechno proběhlo za zavřenými dveřmi a během jednoho stání, bylo už rozhodnuto předem, byli odsouzení podle rozhodnutí číslo 1/0308/1952 salesián Ištván a tři mladí policisté za zločin spiknutí proti lidově demokratickému státu na trest smrti. Žádost o milost byla zamítnutá. Nejvyšší Vojenský soud Maďarské lidové republiky, potvrdil  12. března 1952 rozsudek smrti za spolčení proti Lidově demokratickému státu. Za vším stala nenávist proti náboženství, protože nábožensky ovlivňovat policisty bylo v tehdejší době velikým zločinem. Salesiána Tibora Daniela při vyšetřovaní a mučení zdravotně zničili. Aby se vyhnuli tomu, že z něho udělají mučedníka, propustili ho do rodné obce Ásványraró, která leží v blízkosti slovenských hraníc. Tam na následky mučení velice brzy zemřel.

Jedině po pádu Berlínské zdi a potom, co mohli promluvit ti, kteří museli mlčet, se mohlo dokázat, že Ištván Sándor byl mučedník z nenávisti vůči víře. Ištván byl pověšen večer 8. Června 1953. Tělo, bylo pohřbeno někde ve společném hrobě, na vězeňském hřbitově a dodnes nebylo s jistotou identifikované. Mnoho dalších lidi bylo odsouzeno až na 22. let. Diecézní fáze procesu blahořečení začala až po pádu železné opony 24. května 2006 po tom, co se saleziáni zkonsolidovali. Proces byl ukončen 8. prosince 2007. 14. listopadu 2008 byl vydán dekret o platnosti diecézního procesu. Dekret o mučednictví byl vydán 27. března 2013.

Blahořečen byl 19. října 2013.

zpracoval: Jan Ihnát, SDB