ASC - Podorlicko

Na úvod sluší uvést slova jejího životopisce, profesora Ernesto Madau:

Hedvika Carboni nebyla řeholnice, ale prostá žena ze Sardinie, která chtěla ve svém laickém stavu naplno žít svou víru přijatou ve křtu, na jejímž základě se cítila povinna stát se apoštolkou evangelia a lovkyní duší. O svatost usilovala už jako dítě, v čemž ji podporoval příklad jejích zbožných rodičů. Neúnavně a radostně pracovala na vinici Páně a nad všemi zářila svou pracovitostí a obětavostí.

„Hedvika Carboni se nevzdala postavení, které měla ve světě. Využila ho k tomu, aby se posvětila, a to tím nejobyčejnějším způsobem, když dělala ty nejobyčejnější věci; uváděla do praxe to, co vždycky učil papež. Byla opravdovou dcerou katolické církve, věrnou a poslušnou, dokonce ochotnou zemřít za Kristova zástupce na zemi; nikdy se nenechala odradit, naslouchala papežovu učení a ze všech sil usilovala o svatost. Ve své pokoře zvolala:

"Jak ráda bych se stala svatou, ale nedaří se mi to. Padám, znovu padám a zůstávám stále stejná, ale Ježíš mě tolik miluje, tolik.“

Zde bylo její tajemství posvěcení: „Hořela láskou ke svému Pánu. A byla šťastná.“

Řím, duben v roce 1944.

Nejčernější měsíce druhé světové války pomalu ubíhají. Spojenecké bombardéry prolétávají nad italskými městy, černý trh triumfuje nabobtnalý a odporný, v ulicích Říma probíhají hony na lidi. V malém bytě na Via Camilla obědvají dvě sestry, to málo, co se jim podařilo dát dohromady tím, že musely vystát dlouhé fronty v obchodech. Chodívaly až do zeleninových zahrádek na předměstí. Najednou Hedvika řekne Paulíně:

Stydím se pokračovat. Polévku už jsme měly, chleba máme. Jak je možné jíst zeleninu a maso, když tolik chudých lidí hladoví? Předevčírem vyšel z vězení politický vězeň. Bydlí na půdě u své matky, nemůže vycházet ven, protože mu hrozí, že ho zase zatknou. A možná dnes nebude jíst vůbec nic. Pavlíno, já bych byla ráda, kdybychom těm chudákům odnesli zbytek našeho oběda. Co říkáš?“

Pauline vypráví: "Šly jsme na Via Eurialo. Vystoupaly jsme po schodech do sedmého patra a donesly malé balíčky teplého jídla té chudé rodině".

Život

Hedvika se narodila 2. května 1880 v Pozzomaggiore na Sardinii rodičům Giovanni Battista Carboni a Marii Domenica Pinna. Pokřtěná byla 4. května. Byla druhým ze šesti dětí a od útlého věku musela tvrdě pracovat, aby pomohla své matce.

Hedvika měla vynikající rodiče. Ti se vzali 20. května 1877, narodilo se jim šest dětí, z nichž blahoslavená byla druhá. Prostředí, v němž Hedvika zrála ve své touze po svatosti, bylo morálně bezúhonné.

Strom poznáte po ovoci, čteme v evangeliu. A skutečně, rodiče blahoslavené byli vážení lidé, poctiví a oddaní práci. Předcházel jim příklad a společná modlitba rodičů.

Se zvláštním odkazem na dobrotu paní Marie Domeniky, Hedvičiny matky, popsala jedna paní z Pozzomaggiore jejich dům jako "dům svatých". Vládla zde láska, porozumění, práce a především modlitba, zejména recitace svatého růžence, jak bylo zvykem v mnoha pozzomaggioreských rodinách té doby.

Paní Maria Domenica pracovala celý den u tkalcovského stavu a pan Battista byl truhlář. Hedvika matce ve všem pomáhala, dávala přednost domácím pracím před hrami s vrstevníky. Vyřizovala pochůzky, pomáhala připravovat obědy nebo večeře, mýt nádobí a prát prádlo. Ve volném čase také pracovala u tkalcovského stavu. Naučila se vyšívat a jejich dům se dal nazvat „domem svatých“, protože ctnost čerpali z matčina příkladu. Někdy si matka stěžovala na své špatné zdraví, Hedvika ji povzbuzovala, a když v roce 1910 zemřela, Hedvika ji v rodině ve všem nahradila. Když bylo Hedvice 30 let, musela nést starost o celou rodinu na svých bedrech. Chtěla vstoupit k Dcerám svatého Vincence, ale životní podmínky jí to nedovolovaly. Po nemocné matce se starala o tetu, strýce, babičku, a nakonec o sestry a otce. S nimi se přestěhovala do kraje Lazio a pak do Říma.

Byla tak nucena vzdát se svého snu, vstoupit k Sestram svatého Vincence z Pauly. Její odříkání bylo vedené láskou ke starému otci, bratrům Giorgiovi, Antoniovi a Galdinovi, kterým umožnila, aby mohli studovat a také k malé Pavle, která se stane učitelkou, a ke staré babičce Marii Antonii, která byla kvůli těžkému pádu už léta upoutaná na lůžko. Hedvika již dříve s radostí pomáhala své tetě Janě Marii, své matce a strýci Salvátore. Hedvika nikdy nestavěla sebe před ostatní.

Když se dozvěděla o někom, že má finanční problémy nebo o obtížném soužití v sousedních rodinách, zasáhla, protože věřila v sociální funkci rodiny. Stávalo se tak u mnoha dívek, které se musely vdát a neměly věno. Ženě z její vesnice, se kterou její manžel špatně zacházel doporučila, aby byla trpělivá, tolerantní a nikdy neztrácela naději ve zlepšení situace se svým manželem. A skutečně k tomu po čase došlo.

Francesco Massari vzpomíná na dobu, kdy Hedvika přišla do jeho domu v předvečer Vánoc a dala jeho dětem příležitost oslavit slavnost nějakým cukrovím. Také jindy se během Vánočních svátků Hedvika přepravila v bilokaci na římský Palatin, aby pomohla finanční částkou chudému muži, který byl zoufalý a na pokraji sebevraždy, protože neměl práci a musel živit čtyři děti. Hedvika jednala pouze z lásky k Bohu a proto, že ve svých bližních viděla obraz Krista. Byla předchůdkyní těch, kteří dnes pomáhají sice jako dobrovolnici, ale působí jen jako sociální pracovníci, z módy nebo z dobročinnosti. Nikdy, ani při takové náročné činnosti se nepřestala modlit a nikdy nezanedbávala svůj duchovní život. Hedvika se naučila modlit dávno předtím, než se naučila číst.

V sedmi letech si vzala pod paži školní brašnu a šla do školy, ale doma dál tkalcovala po boku matky, prala prádlo, spravovala oděvy nebo hnětla těsto v díži pro pečení chleba. Její sestra Pavlína, která se později stane učitelkou, vzpomíná takto: "Byla tak malá, že jí tkaní zkřivilo ruce.“ Prostředí, které ji obklopovalo, bylo drsné a houževnaté. Na Sardinii v té době, byla tvrdá práce, zádumčivé ticho, houževnatá a prostá víra v našeho Pána Ježíše Krista a jeho svaté. Křesťanský život blahoslavené Hedviky se navždy ponese ve znamení táto zásady: „Prostota a houževnatost, mlčení a práce.“ Ale do jejího života se mělo natrvalo otisknout ještě jedno znamení: „Utrpení.“ Matka onemocněla nevyléčitelnou chorobou, která ji pomalu a bolestivě přivedla do hrobu.

Maminka byla nemocná, stále hubenější a hubenější. Seděla na pohovce a dál se věnovala vyšívání, aby pomohla rodině. Pak se její nemoc urychlila a dlouhé měsíce musela zůstat na lůžku. V rukou stále dokola přejížděla korálky růžence a dělala nemožné, aby zadržela svůj nářek. Když přišla smrt v roce 1910, Hedvika sebrala všechnu sílu: „Na řadě je teď ona, aby zastoupila v rodině matku.

V srdci měla sice sen, který si dlouho hýčkala: Stát se Sestrou svatého Vincence a zasvětit svůj život dětem. Po smrti své matky ho však navždy odložila. Bůh jí ukázal jinou cestu. Bez reptání se po ní vydala.

Důležitou událostí v jejím životě bylo první svaté přijímání v roce 1891. Hedvika na první svaté přijímání vzpomíná takto: "K prvnímu svatému přijímání jsem šla v jedenácti letech. Nebyla jsem oblečená v bílém. Moje matka byla nemocná a my jsme si ten luxus nemohli dovolit. Vzpomínám si, že jsem měla tmavé šaty, které mi ušila teta."

Svátost biřmování ji udělil v roce 1884 biskup Eliseo Giordano.

Ve škole se učila velice dobře, ale její školní vzdělání se zastavilo u čtvrté třidy, protože musela pomáhat těžce nemocné matce a starat se o čtyři mladší sourozence. Bratr Giorgio se oženil v 38 letech a zemřel náhle pět měsíců po svatbě v roce 1917. Hedvika reagovala s bolestí slovy: „Pane, staň se tvá vůle“, a usebrala se v modlitbě. Svou prací pomáhala udržet na studiích bratra Galdino a sestru Pavlu, která v roce 1918 v Cagliari ukončila pedagogiku a získala diplom učitelky. Bratr Galdino v roce 1906 emigroval do Ameriky a snažil se finančně pomáhat sestrám a ovdovělému otci. Hedvika tak v rodině po smrti matky musí ve všem nahradit matku. Hedvika se musí postarat nejen o otce, ale i babičku z matčiny strany. Babička Maria Antonia byla velice náročnou ženou.

Po babiččině smrti se mezi příbuznými, jak to často bývá, objevila nevraživost kvůli dědictví. Hedvika byla nespravedlivě obviněna, že se stará o potřeby nemohoucích jen proto, aby získala jejich majetek, a že tedy "zneužívá domácího vybavení, které náleží jednomu z nich". Sestra Pavla to vyjádřila slovy: „Ubohá mučednice vše obětovala Pánu, a nechovala žádnou zášť. Vidět své rodiče šťastné a sourozence klidné pro ni bylo zdrojem radosti.“

Hedvika již od dětství prožívala stavy extáze, kdy se jí zjevoval Ježíš Kristus, andělé, Panna Maria i jiní světci. Později si tyto duchovní prožitky zapisovala do svého deníku. Každý den chodila na mši svatou a pomáhala s úklidem kostela. Také pomáhala chudým a ostatním potřebným. Slíbila Bohu své panenství a v roce 1906 vstoupila do Třetího řadu svatého Františka z Assisi. Byla obdařena mnohými duchovními dary. Některé z nich byly nadpřirozené. Například jasnovidectví, levitace nebo bilokace. Na jejím těle se objevovala stigmata. Později byla nucena čelit útokům ďábla, což také zapisovala ve svém deníku.

Abychom Hedviku Carboni pochopili, je třeba mít na paměti utrpení, které se s Božím svolením otisklo do jejího života od nejútlejšího věku a nikdy ji neopustilo. V dějinách církve jsou vždy přítomny dvě linie spirituality. Jedna zdůrazňuje angažovanost křesťana v tomto světě. Být plnohodnotným občanem, angažovat se v lidských záležitostech, mít právo užívat zdravých radostí, které Bůh zasel do přírody a přetvářet Zemi ve spravedlivější, krásnější svět, hodný toho, aby byl obýván Božími dětmi. Druhá linie naproti tomu, ačkoli se neustále angažuje v charitativní činnosti s cílem zmírnit utrpení a nespravedlnost, dává přednost zdůraznění druhého občanství křesťana, občanství nebeského. Trvá na marnosti a pomíjivosti tohoto života, na relativní a dočasné hodnotě věcí zde dole. Používá slova Písma: "Tento svět pomíjí – zde nemáme věčné trvání.“

Tuto druhou linii spirituality si přednostně volí lidé sužovaní nějakým utrpením, pro které je svět slzavým údolím a ve kterém lze jenom toužit po nebi. A je přirozené, že tomu tak je. Hedvika přijímala a chápala utrpení jako pomalé odpoutávání se od toho, co je zde dole na zemi.

Hedvika žila zřetelně orientována na tuto druhou linii. Přijímala a chápala utrpení jako pomalé odpoutávání se od toho, co je zde dole na zemi. Její zpovědník napsal: "Je dojemné vidět ji, jak trvá na marnosti života, na pohrdání tím, co je ve světě marného. Spolu s apoštolem opakuje, že tento svět pomíjí, a proto si pospěšme, abychom vstoupili do oné blažené země, kde bude náš dokonalý mír".

Nikdy se však neuzavřela do kokonu svého utrpení. Dokázala vidět i ostatní lidi, kteří trpěli vedle ní, a snažila se jim ze všech sil pomáhat. Její sestra Pavlina vzpomíná:

"Jedna chudá žena, která se velmi trápila kvůli své bídě, dětem a špatnému manželovi, chodila za Hedvikou a celé hodiny si u ni vylévala vztek. Hedvika však nikdy nebyla unavená a ty nekonečné nářky ji nerozčilovaly". Obecně však utrpení, které viděla kolem sebe, pramenilo z extrémní chudoby. A ona, přestože její situace byla často stejná jako situace ostatních, vždycky našla něco, čím mohla pomoci nebo utěšit. Často to bylo trochu obilí, nějaká deka, vlněný šátek. Jednou zašla tak daleko, že připravila celou výbavu pro mladou přítelkyni opuštěnou rodiči.

Hedvika působila také ve farnosti. Zde poznala celý rozsah evangelijních poslání a jejich úřadů a funkcí uprostřed rodiny a společnosti. Byla katechetkou, spolupracovala s panem farářem na zasévání semene dobrého slova; všichni její žáci si navždy pamatovali její přípravu, její jemnost, trpělivost a její obětavé nasazení.

Nebyla teoložkou, přesto pronikla do tajemství Boží lásky tak hluboko, že ji učila slovem i skutkem. Její Deník má velmi podobné výrazy, jaké čteme v dílech prvních dvou žen prohlášených za doktorky církve, svaté Kateřiny Sienské a svaté Terezie z Avily.

Netrávila svůj život na lůžku smutku jako ctihodná Benedetta Bianchi Porro nebo blahoslavená Alessandrina Maria da Costa, či nám později blízká Služebnice Boží Marthe Robin, ale obětovala Bohu celý svůj život, své utrpení, "strašný každodenní život", nepochopení a pomluvy, pro spásu lidstva, pro dobro církve, pro nejvyššího papeže a utrpení pro duše v očistci. Kromě každodenní mše svaté, někdy i dvakrát denně, navštěvovala Nejsvětější svátost a nevynechala ani eucharistické požehnání. Její díkůvzdání někdy trvalo až hodinu, odloučená od všeho a od všech.

Hedvičino utrpení znásobovaly zlé pomluvy, často byla předmětem závisti a pronásledování ze strany některých přátel. Ti se ukázali, že nejsou takovými, jakými se stavěli. Dokonce ji udávali a obvinovali ze simulantství a nepoctivosti před biskupem Francescem D'Erricem. Ten ji po kanonickém vyšetřování v roce 1925 zprostil všech obvinění. Vše přijímala a obětovala Pánu. Byla také suspendována z františkánského třetího řádu, do něhož vstoupila v říjnu 1906, a přestala být novicmistrovou.

Doba, ve které Hedvika žila, nebyla jednoduchá. Byla to doba dvou světových válek a ateistické komunistické revoluce v Rusku. Války pro ni byly neustálou příležitostí k hrdinskému projevování dobročinnosti. Častokrát se vracela domů bez bot nebo bez nějakého oděvu, protože ho darovala nějakému chudákovi! Jejím motem bylo: "Člověk si musí vždy vštěpovat útěchu a naději, když začne pomáhat mladým válečným vdovám a budoucím nevěstám bez věna.“

Rozloučení se Sardinií

Sestra Pavla, v roce 1929 vyhrála konkurz pro učitele, kterou vyhlásily školy v zemědělské oblasti Říma a byla přidělena na základní školu v obci Marcellina, v kraji Lazio, několik kilometrů od Tivoli. Nechtěla odjet na kontinent sama. Tehdy si do deníku napsala: „Necítila jsem se schopna odejit na kontinent sama, a proto jsem poprosila tatínka a Hedviku, aby opustili náš dům a odejeli se mnou.“

Stěhovali se roku 1929, společně s otcem. Hedvice bylo 49 let. Bylo to bolestné odloučení od příbuzných, od přátel, od hřbitova, kde odpočívala matka, bratr a další příbuzní. Přesto bylo nutné odejít, jako mnoho jiných emigrantů. kteří opustili ostrov příliš chudý na to, aby je uživil, a tak hledali prostředky k životu jinde. Školní komplex v Marcellině se skládal z učebny a pokoje a malé terasy. Hedvika si z terasy udělala kuchyň. Jednou z největších nepříjemností byly nákupy. Bylo třeba jít pěšky asi 5 kilometrů, než našli drogerii nebo obchod s potravinami. Hedvika však pociťovala ještě větší bolest. Velkou vzdálenost od jakéhokoli kostela. Musela se vzdát každodenní mše svaté a svatého přijímání, které ji do té doby podporovaly a utěšovaly. "Ale když to Pán chce. A chce-li i tuto oběť, ať se stane jeho vůle," řekla.

Žáci, a brzy i jejich rodiny, téměř všichni železničáři, se stali Hedvičinými přáteli. Pomáhali jí nosit vodu z kašny, vzdálené od domu, a rádi s ní trávili čas, který jim okolnosti dovolily. Tito lidé, obdivovali její poněkud drsnou prostotu a mimořádnou schopnost jemně vyšívat.

V únoru roku 1932 je Pavlina přeložena do školy v Agosta. Je to vesnice nedaleko Subiaca, kde svatý Benedikt vybojoval svůj boj se zlem, a kde vznikl zasvěcený život na západě, dnes je tam slavné opatství. Hedvika da dohromady pár věcí do domácnosti, naplní kufry a s otcem se vydává za sestrou. Je to další odloučení, které něco stojí. Člověk musí odejít, opustit přátele, začít znovu, setkat se s jinými lidmi. Ale tentokrát to má tu výhodu, že kostel je pěšky nedaleko, a každý den může přistupovat ke svatému přijímání. Je to pro ni velká útěcha, v nejistém životě emigranta.

V roce 1933 musí znovu balit.  Tentokrát je Pavla poslaná do Serrone v provincii Frosinone. Na starém otci a obou sestrách se projevují útrapy, které se obnoví znovu o rok později, kdy se se opět museli přestěhovat, tentokrát do La Formy, vesničky na úpatí hor, Scalambra, na silnici Řím-Fiuggi. Unaveni neustálým stěhováním a když vidí, jak se otcův stav neustále zhoršuje, se obě sestry rozhodly usadit v Albanu . Odtud Paulína dojížděla každé ráno do školy, kam byla přidělena. A právě zde zemřel jejích otec, starý Giovanni Battista Carboni se svým širokým, bílým, šikmým knírem, který do posledního dne snil o tom, že ukončí svůj život ve svém rodném domě na Sardinii, ale který nikdy nic neřekl, aby nezarmoutil své dcery. "Zavolal nás k sobě v posledních chvílích svého života“ – vypráví Pavlina – „požehnal nám a řekl nám, že každá z nás ho přijde duchovně navštívit. Zemřel během modlitby.“

Velká bouře

Do Říma emigroval také bratr Galdino. Po smrti otce prosil své sestry, aby přišly a žily blízko něho, aby rodinu co nejvíce obnovili. Rozhodli se pronajmout si byt v Římě, v ulici Via Camilla, ve farnosti Panny Marie Pomocnice křesťanů. Odjeli tam v listopadu roku 1938. Je to poslední stěhování. Druhá světová válka je ve vzduchu, Velká bouře, která se chystá rozpoutat peklo ve světě i na Itálii a zanechá za sebou moře trosek.

O válečném, bezprostředně pak poválečném, Římě píše Rocco Guerrini v listu L'Osservatore Romano: "Když je člověk unavený a vyčerpaný, zraněný, hladový a rozervaný, není jednoduché žít.“ Hedvika se však umí rozdělit, aby se mohla rozdávat, bez ohledu na zimu, strádání, útrapy a na to, jak se jí daří, když má nalomené zdraví nebo když je spalující horko. Její život jde nepřetržitě nahoru a dolů po nekonečných schodech, od sklepů na půdy, do kasáren a všude tam, kde se nachází slzy, které je třeba otřít, nebo ústa, která je třeba nakrmit.

Do hospice poblíž Svatého Petra v Okovech," píše Pavlina, „byla přijata jedna ubohá paní. V hospici chudí trpěli. Nebyl tam cukr, káva, ani olej. V neděli dopoledne se Hedvika pokusila připravit koláč pro svou ubohou, do bídy upadlou přítelkyni. Po obědě spěchala umýt nádobí a uklidit kuchyň, aby stihla v 15 hodin, kdy byl čas nástupu, přinést dárek ubohé kamarádce. Malý dárek byl vždy doprovázen slovy povzbuzení a naděje".

Hedvika nikdy neměla dost času, bylo toho tolik, co bylo třeba dělat! Chudí čekali na její pomoc, pochybující na její radu, trpící na slovo útěchy a naděje, nevědomí na její poučení, političtí vězni, zavření ve vězení, na trochu jídla a oblečení. Hedvika věděla, že čas je dar od Boha, a tak ho využívala výhradně ke konání dobra, k modlitbě a k práci.

Dne 25. září 1941 se stala Salesiánkou Spolupracovnicí

Jednou Hedvika napsala své přítelkyni Angelině Azzeně následující slova: „Kdybys věděla, jak moc v Římě trpíme, dokonce hladem. Kdybys věděla, kolik dní nám chybí chléb, tuk a všechno. Ale obětujeme to Pánu za spásu tolika duší a za jeho království, aby Církev svatá zvítězila. Nezapomínej na nás, neopouštěj nás, a když se stane, že někteří lidé pojedou do Říma, vzpomeň si na nás. když si jdu koupit chleba, tak jsou tam velké fronty, lidé se se mnou přetahují ošklivými slovy a já zvedám oči k nebi.“ V chudých a potřebných Hedvika poznala samého Ježíše, říkala si: „Chudí jsou Jeho poklady.“ Svědectví jsou vskutku stovky

Hedvika hluboce milovala církev. Církev pro ni byla Pánova vinice. Práce na této vinici byla zárukou dobré mzdy v tomto i příštím životě. Vedle lásky k církvi byla u Hedviky i velká láska k Panně Marii, Matce církve. Vzývala ji pod různými tituly a neopomněla ji denně uctívat modlitbou svatého růžence a připravovat se na její svátky, a to posty a pokáním. Pannu Marii ráda vzývala pod tituly: Pomocnice křesťanů, Panna Maria Bolestná, Karmelská, Královna svatého růžence, Neposkvrněná, Matka Dobré rady a Dobré sousedky. Protože znala moc Panny Marie a byla si vědomá, že každá milost prochází jejíma rukama, neustále ji prosila, aby se přimlouvala u svého Syna a odvrátila biče jeho hněvu, které si lidé zasluhují pro příliš mnoho hříchů.

Hedvika měla nesmírnou lásku k duším zesnulých trpících v očistci, nejen příbuzných, ale i z celé církve. Její přítelkyně Flora Argenti svědčí o této její veliké lásce: "Vytrvale se za duše v očistci modlila. Neustále se jí tyto očistcové duše z Božího dopuštění zjevovaly a zanechávaly jí rány a popáleniny od jejich ohně. Často jsem ji viděla, jak těmito ranami trpí. Pak se modlila a nechávala sloužit mše svaté, takže zdvojnásobovala své modlitby za jejich vysvobození.“

Ke zvláštním rysům její svatosti patří, že ji Ježíš žádal: „Miluj duše v očistci a modli se za ně.“ Ve prospěch těchto duší, které mohla vidět právě z Boží dobroty, obětovala modlitby, mše svaté, oběti, ponížení a trpělivě přijímala bolesti. Byla také poučena, že věčná sláva je úměrná utrpení, které se snáší na zem a obětuje se ve spojení s Kristovou obětí za spásu duší. Proto tito lidé září tím více, čím více se připodobňují ukřižovanému Ježíši a s pokorou přijímají svůj vlastní kříž. Zvláště "o dušičkách". Její přítelkyně, Flora Argenti, při procesu blahořečení svědčila, že Hedvika viděla zástupy duší, které jí děkovaly a prosily jí, aby děkovala lidem, kteří se za ně modlili, aby mohli jít do nebe. Hedvika, která byla sama velmi skromného sociálního postavení, projevovala dobročinnost v hmotných potřebách chudých, nezaměstnaných a válečných zajatců. Působila tiše, Ježíš jí byl útěchou. Její rozjímání po přijetí eucharistie bylo tak hluboké, že necítila nic a nikoho.

Hedvika zemřela náhle 17. února 1952 na infarkt, v tichosti a pokoře, jak žila. Komunistický pracovník, kterému často pomáhala v těžkých situacích, položil k jejímu tělu květiny se slovy: „Byla to opravdová světice.“ Byla pohřbená v Albano, okrese Lazio, je to blízko Říma.

Úcta

Diecézní proces ve věci jejího blahořečení byl zahájen v roce 1968. Její beatifikační proces byl zahájen dne 29. dubna 1994, přičemž obdržela titul služebnice Boží. Dne 4. května 2017 ji papež František podepsáním dekretu o jejích hrdinských ctnostech prohlásil za ctihodnou. Dne 7. listopadu 2018 byl uznán zázrak na její přímluvu, potřebný pro její blahořečení. Blahořečena pak byla dne 15. června 2019 v Pozzomaggiore. Obřadu předsedal jménem papeže Františka kardinál Giovanni Angelo Becciu. Její památka je připomínána 17. února.

V čem spočívá velikost této ženy

Kardinál Becciu delegát svatého Otce při blahořečení prohlásil: „Pochopila, že důležité nejsou ani tak její krásné a svaté ideje, nýbrž přijmout a vzít za svou, Boží vůli. Být svatý totiž nespočívá v následování svých, byť svatých předsevzetí, ale ve vnímání toho, jaký plán má se mnou Bůh a v jeho následování tak, jako Maria.“

Hedviku lze právem počítat mezi největší mystičky, díky jejím nesčetným extázím, zjevením Ježíše a Marie, stigmatům, korunování trním, prorockým zjevením, viděním posmrtného života a zejména duší v očistci, jakož i návštěvě mnoha světců, především svatého Jana Boska a svaté Terezie od Dítěte Ježíše, kteří jí často radili. Vzhledem k její rostoucí pověsti svatosti bylo rozhodnuto zahájit řízení o jejím blahořečení a kanonizaci. Diecézní vyšetřování bylo zahájeno v roce 1968 v římském vikariátu, na jehož území Hedvika zemřela, a bylo obnoveno od 18. října 1999 do 1. června 2001 podle aktualizovaných předpisů pro proces blahořečení a svatořečení.

Prozkoumání „Positio super virtutibus“ s kladnými hlasy jak teologických konzultorů Kongregace pro kauzy svatých, tak kardinálů a biskupů téže kongregace vedlo k vyhlášení dekretu o hrdinských ctnostech, schváleného 4. května 2017.

Blahořečena byla 15. června 2019 na městském hipodromu „General Eugenio Unali“ v Pozzomaggiore. Její liturgická památka připadá na 4. května, výročí jejího křtu.  Její ostatky, které byly v roce 2015 přeneseny do svatyně Santa Maria Goretti v Nettunu, odpočívají od 25. května 2019 ve farnosti San Giorgio Martire v Pozzomaggiore.